Bałtyk, den III.-IV. - Swinoujscie

Jeli jsme dál a poprchávalo. Typické pošmourné polské odpolední počasí, zdálo se nám. Kolem lesy, louky, golfové hřiště... až jsme dojeli na takovou podivnou křižovatku. Kam dál? Všude úplně nesrozumitelné cedule a na mapě divně rozmazané značky. Je to most? Není to most? Kolem jelo auto. Za ním! Ten určitě ví, kam jede.
Jel na trajekt. Zmateně jsme zastavili. Byli jsme unavení a nemohli jsme nikde najít cedule, kolik ta legrace stojí. To už nás ale přátelský chlápek navigoval, jak se zařadit mezi auta na palubě. Najeli jsme, zaparkovali, za námi další - a byli jsme v pasti.
Naštěstí nikdo nepřišel a nezkasíroval nás. Věřte nevěřte, později jsme z mapy vydedukovali, že do Swinoujscie se jinak než lodí z polské strany dostat nedá.

Z trajektu jsme nevjeli do životem bujícího města, jak bychom čekali, ale do jakéhosi lesa. Stačilo však sledovat pěknou, širokou silnici, a dostali jsme se na předměstí, kde na nás přátelsky mrkala Biedronka (Beruška) - supermarket. Potřebovali jsme lehce doplnit zásoby v potravinách (o mentolové bonbony, divný čaj a čokoládové sušenky - věřte, že Poláci UMÍ dělat dobré sušenky), v drogerii jsme ulovili "chustečky" proti komárům (jsou jich tam mračna) a naproti baterky do foťáku (které nefungovaly) a pečivo. Náplně do plynových vařičů neměli.
Z centra k nám doléhala hudba, tak jsme zaparkovali na kraji přístavu a vyrazili hledat ten "ruch".
Nikde žádný moc velký ruch nebyl. Podvečer, poloprázdno, jen lodě v přístavu nezklamaly a byly nádherné - od kýčovitých historických replik až po ty vojenské, v dálce.
Vydali jsme se hledat místo, kde se najíme - pro začátek. Obešli jsme půl Swinoujscie, aspoň nám to tak připadalo, a nenarazili na jedinou smazialnu a skoro na žádnou pamětihodnost. Zato jsme blízko přístavu našli úplně komunistické sídliště. Čím dál otrávenější jsme se nořili hlouběji do města, až na nás vykoukla úžasná vyhlídková věž! A pod ní pizzerie s levnou a výtečnou pizzou. Přejedli jsme se a pak udělali ještě noční fotku, z leže na chodníku (foťte něco takhle zblízka, když máte za zády další cihlový superbarák).

Když jsme vyšli ven, zlákala nás vzdálená hudba houslí. Příjemně naladěni a konečně v té správné části města jsme kolem nespočtu zahradních vilek a (jak jinak) cihlového kostela s nápisem Stella Maris došli na výspu u jachtového přístavu. Obklopen lesem stěžňů se tam konal jakýsi Water festival - koncert, atrakce, stánky, podobně jako na každé pouti u nás, ale se škeblema ;-)
Víc než to nás zajímal slavný větný mlýn, maskot města, který tu někde měl být, ale nebyl. Totálně utahaní jsme se aspoň pokochali strašidelně nasvícenými loděmi a obrovskými jeřáby a dopotáceli se k autu. To už byl Péťa v posledním tažení, takže jsem ho naložila a vydala se hledat, kde přenocujeme. Zapíchli jsme to na lesní cestě u jakéhosi objektu, který převelice štěkal. Kolem hluboký, totálně mokrý vlkodlačí les a my parkujeme u nějakého superhlídaného námořního objektu... který se ráno ukázal být útulkem pro psy. Zamávali jsme Alíkům a celí pomačkaní vyrazili prozkoumat, co jsme ze Swinoujscie ještě neviděli - najít Wiatrak a informační kancelář! Koupit mapy!

Snídani jsme absolvovali na dece, rozložené na mokrém trávníku krajnice jakési lázeňské ulice, ve slanou vlhkostí naplněném vzduchu, jen pár stovek metrů od německé hranice, za hrkavého klapání kočárů a povozů s turisty. Z druhé strany nás míjeli po chodníku rikši (!) a cyklisti a naproti se jako křídla kormoránů rozkládaly stánky se ... škeblemi a jinými suvenýry.
Spokojeně najedení jsme zaparkovali u druhého, vnitroměstského výlezu z trajektu, a hnedle jsme našli Turist info. Slečna uměla plynně anglicky, věnovala mi plán města a ukázala, kudy do knihkupectví. Zatímco Péťa dospával v autě, koupila jsem tam úžasnou automapu Polska, nekoupila CDčko kapely łzy a bolestivě šlápla na nohu jednomu mladíkovi.
Plán nám prozradil, že Swinoujscie je památek plné, ne, že ne. Nejblíže byl Fort Aniola, takže to byla jasná volba. Další byly po cestě k Wiatraku, pamětihodnosti ne snad největší, ani nejkrásnější... ale nebudeme předbíhat.
Pevnost Anděla nás velice, velice mile překvapila. Stará se o ni jakási nezisková organizace, reprezentovaná dvěma slečnami v dobovém vojenském oblečení, které jednak podávají odborný a vtipný výklad, jednak se o nás zajímaly a ptaly se, zda jsme rozuměli.
Celé město má velký strategický význam. Fort Aniola, Gerharda a Fort Zachodni postavili Prušáci, čímž pokryli palebnou silou přístav. Němci se o pevnosti celkem starali, zruinovali je až Rusové - a posléze nezájem úřadů. Teď se o ně starají tyto organizace, pořádají tu výstavy, koncerty, slaví Beltine, pečou buřty, pokoušejí se o rekonstrukci vikingských stavbiček a vůbec se všemožně snaží přilákat veřejnost.
Kouzlo Pevnosti Anděla, pojmenované mimochodem podle římského Andělského hradu, spočívá mimo jiné v syrovosti, plynoucí zjevně z nedostatku peněz. Vše vypadá, jako by si Rusové před pár dny sbalili baťůžky a nechali to vybydlené, tiché, barevně počmárané...
Fascinovaly nás podivné nepravoúhlé místnosti, kamrlíky, okénka, úžasné kamenné schodiště, které se nikomu nepodařilo ukrást, ale z něhož nenechavci kdysi vymontovali železné vzpěry, takže šutry visely napůl ve vzduchu... Na ochozu se pěstují růže a nad nimi se tyčí a trčí do stran radiostanice, nad kterou se slečny rozplývaly, ale nepochopili jsme přesně, proč.

Další Fort po cestě k Wiatraku nás tolik nezaujal - bylo to vojenské muzeum, dětičky jásavě šplhaly po vystavených protiletadlových dělech... pryč odsud. Vždyť cesta dál bylo o tolik krásnější. Vedla po opuštěné, špinavé písčité pláži plné rákosí a dokonalých výhledů na "industriální krásy" města. Psí tlapky šněrovaly mokrý písek, čáru přílivu lemovala krajka rozbitých škebliček a za zády lákal labyrint rakytníkového, vrbového a bukového lesa.
V lehkém dešti, už zase lehce nachlazení (berte si do Polska DVA svetry!) jsme konečně přelezli závěrečnou dunu s krásnou stříbrošedou travou a uviděli v dálce malinké molo s malinkým bílým větrným mlýnem, jako z cukru. Molo bylo betonové s velikými barevnými kameny, míjely ho rybářské čluny s rozsvícenými lampami, kolem se motali mokří turisté a houfy racků, labutí, kachen a vran, a k mlýnu pro panenky jsme raději nešli - nechtěli jsme se prodírat lidmi a zkazit si dojem, kterým na nás působil - jako malinká nevěsta stojící na špičkách na konci mola a mávající námořníkům.
Romantiku nám překazil sílící déšť. K autu jsem dorazili zmoklí a nostalgičtí, Swinoujscie se nám zakouslo do srdce. Ještě jsme si slíbili, že se sem určitě vrátíme, třeba na každoroční prázdninovou obrovskou regatu, a vyrazili jsme. Čekala nás dlouhá cesta tentokrát po větších silnicích, které nás měly dovést až někam na pomyslný střed polského pobřeží.