Mátčiny nové stránky

Abych nezahlcovala blog texty o naší Mátce, vytvořila jsem jí její vlastní stránky, kde je možno nalézt veškeré info z našeho "psího života".
Adresa stránek je

www.fermata.estranky.cz

A jak se máme? Po dvou úrazech, které ji omezily na dlouhé dva měsíce, už je Mátka zase v pořádku a běhá - jako chrt :)

Byli jsme už na dvou výstavách, na první, mezinárodce v Českých Budějovicích, se Mátka předvedla krásně a získala známku Velmi Nadějná 1, na druhé, Klubovce Klubu chovatelů chrtů dělala skopičiny a dostala jen Nadějná 2. To nás ale nijak neodradilo a hned příští týden jedeme zase.
Držte nám palce.

"To není pejsek, to je koníček!"

"Koukni, maminko, hladovný pejsek..."
Takové a jiné komentáře si pomalu zvykáme slýchat na procházkách s Mátkou, ze které vyrostla slečna, a "miminko" už jí říkáme jen s nadsázkou. Váží už taky přes 19 kilo a takové chování na klíně začíná být se všemi těmi končetinami akrobaticko-vzpěračský výkon.
Pořád je to ale velikánský mazel. Hlavně neopomene objímat a líbat jakékoliv lidi, kteří jen náznakem projeví odvahu si s ní hrát. Petrově mamince druhý den Vánoc už vyšplhala až na ramena.
Legrační je, když nám třeba v Renaultu uprostřed oficiálního jednání o nabídce vozu vleze na klín - při své velikosti se musí spojit oba dva klíny, jak sedíme vedle sebe, a položí si hlavu na stůl. Ale páni v Renaultu jsou tolerantní ;-)

Mátce už se vyměnily všechny řezáky a levý dolní špičák visí na vlásku. Tak pořád mlaská, chudinka, a děsí nás. Mít štěňátko mi připadá skoro úplně stejné, jako mít miminko. Člověk jí miluje, obskakuje a pořád pozoruje, co jí je nebo není, protože to neumí říct sama. No ano, s miminkem člověk nechodí ven na dlouhé procházky, miminko nežere vizovické pečivo ze stromečku, miminko neleze po ránu do postele s výrazem "Umazlíme se k smrti!"... ale jinak je to skoro stejné :)

A co kočičky? Mátka miluje Hakouška. Když přijde zvenku, honem ho běží přivítat a olízat, a on trpně drží, když ho ten obrovský mokrý jazyk celého zahaluje, pak si před Mátkou lehne na záda a prý "pojď si hrát"... jenže Mátka si hraje jinak. Žene ho přes celý dvůr, on zdrhá, pak se zachrání vyšplháním na hromadu tvárnic, a Mátka mu dá "babu" a běží zpět. V půlce se zastaví a kouká - proč mě nehoní? :D

Má hrozně ráda lidi. Nevnucuje se, ale je šťastná, když ji někdo vezme na klín - to se pak "směje" na celé kolo.
Co se kamarádění s ostatními psy týká, je Mátka přátelská, ale opatrná, a nijak vlezlá. Potřebuje nějaký čas, aby se skamarádila. U plotu se vždycky zastaví a kouká, kouká, jak se může pes za ním zbláznit. Protože je ale hodně opatrná, začali jsme navštěvovat psí (i lidské) kamarády, aby si zvykla a my si užili pokec s lidmi, kteří mají tu novou "barzojí" chorobu déle, než my.

A kdo by odolal? :)

Pergola

Když jsme rekonstruovali domeček, při překládce střechy jsme nechali krokve protáhnout do pergoly. Představovali jsme si, jak na ní budeme sedávat, obědvat, odpočívat... ale více než rok byla jen skladištěm nepořádku.
Postupně jsme sice cihly, pytle s cementem a podobné lahůdky stěhovali do stodoly, ale do útulné odpočinkové prostory měla pergola pořád hodně daleko. Hlavní nepříjemností byl jemný prach, který dráždil oči i nos a pořád se zanášel do obyváku.

Když jsme si přivezli Mátku, neomylně si vybrala pro venkovní ležérní lenošení to nejprašnější, nejhnusnější místo přímo uprostřed. A za pár dní už měla oči jako králík.
To byla poslední kapka. V sobotu dalšího týdne Peťa nakoupil prkna, ze zahrady jsme spolu natahali staré trámy z krokví stodoly, a během dvou weekendů vznikla krásná prkenná podlaha jak z westerových filmů.
Mátka ji přímo miluje. Má na ní deku, kde ráda spí, když si chce od nás odpočinout nebo se zchladit venku na čerstvém vzduchu, a nebo sedí na okraji a veledůležitě vyhlíží do krajiny.
Jak se vám líbí? :)

Novinky z Mátového kopce

Tak už máme Mátku dva týdny. Připadá nám, že s námi bydlí přinejmenším několik měsíců a naprosto si nás omotala kolem tlapky.
Co je nového?
Naše "malá" roste jako z vody! Když jsme ji přivezli, prolezla Štěpánkovi pod rozkročenýma nohama, a to už teď nejde ani náhodou. Tak, jak se vytahuje do výšky i do délky, také její štěněcí hlavička získává elegantní chrtí linie.
Dlouho to vypadalo, že si snad Mátka nechá mléčné zoubky, byla poslední z vrhu, kdo je měl pořád v puse, ale pak se do toho pustila a během tří dnů jsou venku asi čtyři řezáky, na jejichž místě se schovávají nové, dospělácké. Tak jsou se Štěpánkem kolozubí oba.

Velice se zlepšujeme v chození na vodítku. Z fáze "jdeme, kam chce Mátka", jsme se posunuli do fáze "když máme dost času, vždycky se nakonec dohodneme. Venku na louce a v polích ale běháme na volno a hrozně nás to baví. Já jdu rovně a Mátka kolem krouží jako satelit. Někdy se rozběhnu a ona mě pronásleduje, ale když už mě skoro má, prudce zatočí a zapíchne se (doslova) nosem do trávy jako špatně odpálená rachejtle. Pak leží a směje se mi, že mě vypekla.
Bažanty a zajíce zatím naštěstí nehoní, je to pes spíš čuchací, ale je mi jasné, že to teprve přijde.
Když potkáme jiného psa, hrozně ráda by se Mátka kamarádila, jen máme smůlu - buď je pes hravý, ale gigantický (leonberger Dag od sousedů), nebo je hravý, ale pometlo takové, že to Mátku děsí (ohařka z domku na Vinicích) nebo je pes postarší, klidný a vyrovnaný a štěněcí poskakování, byť v decentním Mátčině podání, ho nevzrušuje (sousedovic Pegginka). Také jsme potkali jednu bernadýnku u Tesca, ale ta byla odvlečena pánečky.
Dříve se Mátka toho šíleného štěkotu ostatních psů bála, ale teď se už otrkala a s klidem projde i pověstnou "psí" uličkou, kde za každými vraty řve jeden pološílený vlkodlak.

Také jsme se začali učit, a jde nám to skvěle. Co znamená "sedni" pochopila Mátka na druhý pokus, hlavně, když výhrou v soutěži je kousek něčeho dobrého. Zuby ukazuje jen proti zvláštnímu potvrzení, tedy, ukazuje, ale není z toho nadšená, kdo by také byl. Hodně legrace si užijeme při hraní si "na výstavu" - já začátečník, ona začátečník... :-D Ale skvěle snáší kapání kapiček do oka.
Taky nám dělá velkou radost u veterináře, nebojí se ho a klidně nakráčí do ordinace s výrazem: "Ano, jsem to já, zase ten úžasný barzoj." A my jsme nadšení, že se panu doktorovi líbí!

A co je nového doma? Začali jsme budovat prkennou podlahu na pergole. Je to trochu šílenost, takhle na zimu, ale na druhou stranu pár let vydrží a bude zase o starost míň, ta prašná a špinavá prostora už nám byla trnem v oku dlouho.

PS: A co kočičky? Na Mátku si skvěle zvykly, ona je má moc ráda a chodí za nimi s vrtícím ocáskem. Sice si neleží v náručí, ale klidně se rozvalí břichem vzhůru půl metru od sebe.

Fermátka

Ode dneška máme nového člena rodiny. Je jím překrásná barzojka Fermata Bistkupstwo.
A jak jsme my, kočkomilní, k takové nádheře přišli?
No to bylo tak... Ten večer, kdy jsme se vrátili ze psí výstavy, nám kamarádka poslala
odkaz na inzerát, ve kterém kdosi sháněl nové pány pro sedmiletého afghánského chrta. Po krátkém rozmýšlení jsme paní zavolali a dohodli se, že přijedeme v neděli. Rozhodli jsme se jít do toho po hlavě, ale věřili jsme, že pomůžeme pejskovi v nouzi a splníme si přání jednoho takového mít. Ale jeho majitelé se ukázali být nezodpovědní a komplikovaní lidé, kteří se spolu nedokáží dohodnout, a psa nám zkrátka nedali. Kéž se jeho život vyvíjí lepším směrem než dosud, v právě dobrém stavu nebyl.
A my jeli smutně domů. Ale myšlenka na pejska nám nešla z hlavy, a tak jsme udělali průzkum na netu, zjistili, které chovné stanice mají právě štěňátka a některé z nich oslovili. Nejvíc se nám líbila chovná stanice Bistkupstwo, měli štěňátka po vynikajících rodičích, elegantní a vkusné webové stránky a hlavně nádherně nafocená štěňata. Fermátka a její sestřička Freya mi učarovaly na první pohled.
"Musíš si prostě vybrat to své vysněné štěně, prostě TO," říkal mi Péťa, a já vybírala a vybírala, až jsem najednou měla úplně jasno. Naprosto bezproblémová příjemná komunikace a seriozní jednání Fermatčiných chovatelů všechno jenom potvrdily.

Jak se blížil weekend, byli jsme pořád natěšenější a oba jsme se báli, že to z nějakého důvodu nevyjde. Ve čtvrtek jsem nevydržela a napsala znovu do Náměště, co si máme s sebou vzít - správně mě odhadli, byla to cestovní horečka jako Brno. :)
A v sobotu ráno se vyráželo. Cesta tam utekla rychle, jeli jsme jako ďasi, když nepočítám malé bloudění kolem Ivanovic, kde je divně značený sjezd z dálnice. Ulici i dům jsme našli a celí rozklepaní zazvonili.
Otevřela nám moc příjemná paní a za několik vteřin nám už s manželem ukazovali ještě ne tak úplně naši Fermátku. Okouzlila nás. Myslím, že se Péťa nebude zlobit, když napíšu, že byl z malé vedle - nečekal, že bude až tak krásná. Já jsem zase nečekala, že bude tak vřelá, milounká a mazlivá. Skočila na nás, jako by nás už čekala. Po takové přivítání by musel mít jasno každý, natož my, kteří jsme se spíš báli, že nám ji nakonec z nějakého nečekaného důvodu nedají.

Odpoledne uteklo, ani nevíme jak. Fermátka předváděla, jak je okouzlující, a my se dozvěděli spoustu zajímavých informací o všem, co jen můžeme potřebovat vědět. Nakonec jsme dostali ještě dárečky - svázané Fermátčiny fotografie z dětství s informacemi o jejích rodičích a prarodičích, rámeček s jejím portrétem, obojek s vodítkem a navrch všechny ty důležité dokumenty kolem. Fermatka si ještě odnesla pytlík svých granulí a plyšového ježka s "vůní domova a smečky".
Ale naše zlatíčko ukazuje svou úžasně pohodářskou povahu. Ježka si nevšímá a mazlí se a mazlí.

Když se odpoledne překlopilo k večeru, skoro se nám nechtělo pryč. Ještě jsme se aspoň pohledem loučili s Mátčinými příbuznými, smečkou nádherných dvou psů a tří fenek, která nás utvrdila svým chováním i vzhledem, že jsme si vybrali opravdu správně, znovu poděkovali manželům, kteří nám byli tolik sympatičtí, a s trochu překvapenou Fermátkou vyrazili k domovu.
Cesta proběhla bez problémů, až tak snadné jsme to nečekali. Fermátka si sice chvílemi pro sebe utrápeně vzdychala a slinila, jak jí bylo špatně, ale vzorně se vyvenčila na pumpě u Brna a po cestě vůbec nezvracela.

Doma nás čekaly rozpačité, trochu zděšené kočičky. Fermátku obešly velkým obloukem a uklidily se na šplhadlo-žirafu. Během dneška už se lehce otrkávají, chodí kolem, sledují, ale když se Mátka přiblíží, syčí nebo utečou. Hlavně je pečlivě hlídáme, aby nedošlo k úrazu. Nejdůležitější je,
že se neodstěhovaly, naopak, pořád chodí domů, žádné velké výlety nedělají - možná kontrolují, jestli tu ten vetřelec nenatropil nějaký nepořádek.

Fermátka zvládá všechno skvěle. V noci nepláče, kočičky nehoní, zatím nic nesežrala, i když se pokusila o několik učebnic angličtiny. Je to vzdělaný pes. Třídí odpad, jak můžete vidět, a loví gumové krysy (které jí ale byly odebrány, aby z nich neodkousala nějaké drobné součástky - jsou to přeci jenom věci "pro děti od tří let").
Zítra máme v plánu společně zařádit v obchodě s psími žužlátky, zatím musela vzít zavděk želvou.
Na procházkách už jsme se trochu otrkali, dovádíme a závodíme na louce, Fermátka vyhrává - pomalu začínáme pronikat do tajů chození na vodítku a pro dýňové semínko i přijdeme na zavolání.
Ale teď už je hluboká tma a nám se chce spát. Dobrou noc!