neděle 6. července 2008

Bałtyk, den VI.-VII. - Z Leby až k Malborku a pak už domů.

Ráno jsme vyrazili do nitra městečka Leba. Hned za můstkem nás okouzlil rybí trh s čerstvými platýzy a jinými potvorami. Jak stálo na stánku, od osmi se tu prodávaly ryby čerstvě nalovené. Pár mořem ošlehaných chlapíků smotávalo veliké mokré sítě a u váhy postávalo několik lidí, co budou mít ten den na stole k obědu flekaté placaté potvory přímo ze žlutých a oranžových umělohmotných přepravek.
Vzduch voněl rybinou a sluníčko začínalo připalovat. Kolem už se valily davy turistů, město dýchalo, hrálo, smálo se a kecalo zmrzlinu po chodníku.
Hned vedle nás zaujala paní, která v opravdické vojenské kuchyni vařila hrachovou polévku a na grilu pekla šašliky... ale jak dobré! Ono už vlastně tak moc ráno nebylo, my jsme spáči, a tak jsme to pojali jako takový raný oběd a ochutnali oboje. Paní byla tlustá a dobrosrdečná, maminovsky nám vnutila chleba a ubrousek a laskavě vysvětlila, co je to vlastně za šelmostroj, který tam dýmá dírou ve třeše. Nakonec zanořila naběračku do jeho útrob a dala nám zcela zdarma ochutnat tu skvělou vojenskou hrachovku. Dýchla na nás atmosféra starých dob a já jsem vzpomínala na ruské knížky, kde šašlik figuroval jako národní jídlo. Prý se o něj Rusové s Poláky dodnes hádají.


S táckem plným grilovaného masa jsme prošli po ulici, kterou jsme v noci předtím přijeli, a zatočili doleva, k přístavu. To městečko se mi zafixovalo hlavně jako místo dlouhých promenád podle upravených kanálů. Na nábřeží jednoho takového kanálu jsme si dali vafle a zmrzlinu. Pak jsme se ještě naobědvali - jak jinak, smažené ryby, v hezké dřevěné hospodě a vyrazili dál. Dovolená se nám pomalu chýlila ke konci.
Jeli jsme krajinou, zase trochu pošmournou, a koukali na cihlové kostely a malebně zaplivané vesničky. Jako předchozí dny, neměli jsme úplně jasno v tom, kde se uchytíme. Mířili jsme ale co nejvíc na západ, chtěli jsme vidět ten zvláštní poloostrov nad trojměstím Gdynia-Sopot-Gdaňsk. Snad jsme mu přikládali větší zajímavost, než měl. Měli jsme radši zůstat v maličké Karwii, vesničce pro turisty, ale s huňatým borovým lesem a polodivokou pláží, nebo v Jastrzebie Gore, kde jsme jen doplnili naposledy zásoby (a koupili si výborné zázvorové pivo). Nás ale hnala zvědavost, a tak jsme se nikde dlouho nedrželi. Podařilo se mi Péťu vytáhnout jenom k dalším třem majákům - ty jsme museli přece vidět!Až docela pozdě večer jsme konečně dorazili k té slavné kose, úzkému pruhu země stáčejícímu se nad Gdaňskou zátokou, na jehož čumáku leží městečko Hel. Pruh pevniny je opravdu tak úzký, že místy by člověk mohl vidět moře z obou stran, nebýt borového lesa lemujícího silnici a s ní souběžnou železnici. Brzy jsme se dostali do kolony aut - v obou směrech. Tohle místo nemá ani zpoloviny tolik půvabu jako pláže o pár desítek kilometrů na západ, ale je oblíbený místem výletů a dovolených. Kemp vedle kempu a spousta, spousta aut. Dojeli jsme asi do poloviny, když nám povolily nervy a vměstnali jsme svůj stan na malý plácek v jednom velmi obsazeném. Moře tu bylo špinavé a bez vln, takže jsme přešli silnici a podívali se na druhou stranu kosy, ale nebylo to o moc lepší. Byli jsme skoro zklamaní, že jsme nezůstali v Karwii nebo někde dřív.Celkový nedobrý dojem dovršila parta puberťáků, kteří dlouho do noci řvali, pouštěl i hudbu a chlastali hned vedle nás. Péťa se s nimi pokusit dohodnout, ale získal jen pozvání k pařbě. Tak jsme neklidně usnuli. Bylo pošmourno a naše nálada byla stejná.

Další den jsme se vraceli stejnou cestou.
Ve Vladislavovu jsme si pořádně prohlédli podivný čtyřhranný maják, který se nakonec ukázal být jen jakousi městskou věží s galerií a v dešti poobědvali poslední rybu naší dovolené, tentokrát pečenou v alobalu, ve stánku u parkoviště, na místě neutěšeném a s protivnou obsluhou.
Před námi byl už jenom Gdaňsk a pak, někdy v noci, možná Malbork. Především ale před námi byla úmorná cesta po ucpaných a mizerných polských silnicích.
Tu jsme se vlekli ve šňůře za semafory, tu jsme stáli v zácpě kvůli filmařům, tam jsme stáli ... prostě jen tak. Bylo už pozdní odpoledne, nepříznivé našemu foťáku, který už několik dní stejně vzdoroval, když jsme se konečně vymotali z nájezdů, bočních silnic a tahů kdovíkam do centra toho slavného historického města.
Gdaňsk nám to všechno vynahradil! O něm se dá mluvit jenom v superlativech. Nebylo by správné srovnávat ho s Prahou, protože je menší a úplně jiný, ale má kouzelnou atmosféru.
Zaparkovali jsme na malé neplacené parkovišťátku mezi paneláky. Hned ze začátku jsme měli adrenalinový zážitek. Po chodníku proti nám se - doslova - kutálel starší pán. Nejdřív se nm zdálo, že je opilý. Pokoušel se vstát, ale pokaždé spadl a převalil se na bok nebo dokonce na záda. Když jsme ale došli k němu, zjistili jsme, že z něj není cítit alkohol, že je slušně oblečený a že má krvácející ránu na hlavě. Nechala jsem s ním Péťu a honem běžela k nejbližšímu domu, kde byla nějaké instituce. Pán uvnitř naštěstí rozuměl anglicky a velice racionálně hned zavolal záchranku.
Jak to dopadlo, nevíme, ale doufáme, že dobře.
My jsme pokračovali do města. Prošli jsme pár historickými ulicemi a ocitli se na hlavním náměstí. Jeho dominantou je vedle radnice socha... Poseidona? Nejsem si jistá a náš vzdorovitý foťák ji odmítnul zachytit. Chvíli jsme váhali, zda si nekoupit v jednom z mnoha malířských "stánků" pérovku Gdaňsku, ale nakonec nás odradila cena. My se vydali směrem k řece a krásnému historickému nábřeží. Vzduchem se nesl zvuk flétny. Šli jsme po hlase a našli dívenku a jejího otce? učitele? hrající na schodech klasiku. Obrázek až skoro dojemný.
O kus dál se tyčila prapodivná stavba. Zjistili jsme, že je to starý jeřáb na nakládání lodí. Zblízka byla za sítí vidět ozubená kola a řetězy.
Pak jsme krásnou gotickou branou znovu prošli do vnitřního města a našli obrovitý cihlový chrám. Škoda jen, že nebylo možné vměstnat ho do jednoho záběru. Bělostná sklípková klenba a kovaným lustrem byla také poslední fotkou vůbec, kterou jsme v tomto slavném polském přístavu udělali.
Když jsme opouštěli Gdaňsk, slunce už svítilo šikmo do fasád cihlových domů a ty zářily jako pozlacené. Litovali jsme, že odjíždíme...

A co ten slavný obrovský přístav? Musím ho vidět!
Motali jsme se zase po vedlejší silničkách a nakonec jsme opravdu objevili jakási mola a obrovské lodě v dálce. Nebyl to sice TEN přístav, který jsem hledala, ale měl hlídače, kterému jsem jen hrozně těžko vysvětlovala, že můj foťák neudělal ani jednu fotku a že mu opravdu nemůžu předvést, že tam není, protože je úplně vybitý :D

Pak už jsme jen jeli a jeli a usínali a střídali se při řízení, až jsme našli město s cedulkou Malbork a hrad.... při jehož spatření jsme zůstali mlčky sedět s otevřenými pusami. Největší nádherně nasvětlená cihlová potvora se spoustou věží a věžiček, jakou jsem kdy viděla. Procházkou okolo Malborku, starého křižáckého hradu, jsme se loučili s Polskem. Byla voňavá noc, ve vodním příkopu kvákaly žády a zpoza cihlových zdí zněla hudba.


A to byl konec naší první velké cesty po Polsku.