Babička

Měla jsem babičku na vesnici.
Jezdili jsme tam tak často, že to byl můj druhý domov. Babička neměla psa, ale měla kočky a koťata, která jsme neustále tahali, měla slepice, se kterými jsme si hráli, když koťata odrostla a odešla z domu, byla tam veliká zahrada a kolem pole a lesy...
Babička už nežije. Všechno se změnilo a já jsem ten dům nenavštívila už mnoho let. Táhne mě to tam, a přesto se tomu bráním, protože vím, že až tam přijedu, uvidím, jak moc je vše pryč a jak moc je vše jiné.
Ale přeci jen... nedávno jsem načala poslední sklenici kopru, který babička zavařovala. Její koprovka byla to nejlepší jídlo na světě a každý, kdo ji má rád, může potvrdit, že jsem se ji od ní naučila dobře!

Takže otevírám kopr a přemýšlím, že si musím dovézt její kuchařku (tu tlustou bichli rozpadajících se papírů, strčenou v kuchyňském stole - je tam pořád?) a vyzkoumat, jak se kopr zavařuje. A zasít na jaře kopr a vypěstovat ho tady u nás, na naší zahradě.
A říkám občas slova, která babička říkala...
"Ty jsi jak z Prahy."

No jistě, já jsem přece taky z vesnice a i když zatím nemám na dvoře slepice, už zavařuju špendlíky a vařím povidla a ...
...a v tom přežívá ten, koho jsme milovali, ne? V těch slovech a věcech, které opakujeme, aby nezmizel nadobro.

Kalná Hať prosincová

Na Vysočině mají smysl pro řád. V prosinci mrzne a sněží, tím jen tak někdo chlubit nemůže. Zmrzlé bahno křupe pod nohama, mráz příjemně štípe do tváří a špínu podzimu pokrývá slabá vrstvička sněhu.
Vyrazila jsem tam na předvánoční návštěvu Oskyho a taky Helči a Toma, jeho laskavých ošetřovatelů a mých dobrých kamarádů. U motorestu v Lokti, kde mě vyklopil autobus, jako obvykle fičel vítr a chumelilo, ale brzy dorazila Helča v Nivě. Hned mě zahrnula výčtem jejích "schopností" - nebliká, nestírá, nejde zařadit dvojka a pětka... Pro jízdu po dálnici jako stvořená! Naštěstí jsme těch 10 kilometrů zvládli v pohodě, pod kopcem na Hati přepli "na želvu" (vysvětlí mi někdo, co to znamená? :D) a za chvíli už jsme seděli u čaje.
Tom si chvíli povídal, pak se převlékl do slušného oblečení a vyrazil do hospody, která je tady na vsi jediným kulturním střediskem. Zní to možná legračně, ale je to pravda - vrací se z ní poměrně střízlivý, zato se spoustou nových historek.
Dorazil kolem půlnoci, ještě jsme nespaly, a omráčil nás tím, že přivezl zajíce.
Dotyčný zajíc prý ležel ve sněhu u silnice a mlátil sebou k křečích. Tomáš soucitně vystoupil, usoudil, že zajíci, který se marně pokoušel utéci, už není pomoci, a dorazil ho.
Ušák byl zavěšen na žebříku a Tomáš ho stáhl, zatímco Helča nás informovala o všech potenciálních králičích chorobách, jak se projevují na člověku a za jak dlouho se na ně umře. Bylo dost pozdě v noci, ale živě si pamatuji tularémii. Tu bych vážně mít nechtěla - držela jsem si od velikého ušáka odstup :-D
Zato Helča se do něj pustila se zápalem zoologa a ohledně pečlivosti průzkumu jeho vnitřností by se s ní mohli měřit možná tak babylonští věštci budoucnosti.
Z králičích střev vyvěštila, že měl zůžení střeva "jako ta žirafa ze ZOO" a že mu něco narazilo do nohy, kde měl krevní podlitiny.
Jestli se ti dva nakonec odváží zajíce sníst, to nevím, rozhodli se celou věc konzultovat se známým myslivcem, ale Kocour obchází kolem a tajně doufá, že bude králík prohlášen za nejedlého.
Mimochodem, při kuchání jsem pořídila DOST DRSNÉ záběry, ale ty se sem neodvážím vložit. Na jednom ukazuje Tomáš králičí srdce jako aztécký kněz... Bylo vážně obrovské...

Popojedem... ;-)

Druhý den bylo pořád krásně. Pod mrakem, ale jen lehce pod nulou, sníh neroztál a všechno bylo idylické. Vyrazili jsme na vyjížďku, která se moc povedla, koně byli hodní, Oskárek nevyhazoval a jak už jsou to takové herky prolezlé, :) po příjezdu jsme musely komicky konstatovat: "Bylo to super, všechno v pořádku, Oskar nekašlal, Cigura nekřupal." Oskárkův kašel se opravdu dost zlepšil, je vidět, že bylinky, co smrděly jako koření na čínu, zabraly. Nicméně pořád víc věřím těm voňavým od Fytovetu.

Nakonec jsem ještě opečovali a obešli zbylou zvířenu a já si vyposlechla, co je nového. Nedonošené kuře pořád žije, bílá králice ignoruje šedobílého králíka, čímž riskuje krk, zatímco druhá, zajícová, se tajně modlí, aby si ji koupil soused za 300,- místo své plesnivé.
Pejskové jsou huňatí a spokojení, zebřičky jsou naprosto stejné jako vždycky, s tím svým legračním švitořením, nový Kocour, který se přistěhoval s prvním sněhem, je velký mazel a rád se vozí na rameni.
Mekta s Bektou byly na námluvách u kozla, před 3-mi týdny, takže teď všichni doufají, že za 5 měsíců budou kůzlátka.
A ve slepičárně je od podzima kohout, moc pěkný, zlatavý.
Včely, co mě v létě pokousaly, spí.
A vy spěte taky. Dobrou noc.

Koňská manikúra

Letos ten čas strašně letí. Ani jsem se nerozkoukala a podzim profrčel kolem jako neřízená střela.
Za naším chlupatým koníkem na Vysočinu jsem zabrousila na týden někdy o prázdninách a pak jsem si překvapeně uvědomila, že už je skoro zima a já jsem se tam ještě nedostala. Tak jsme vyrazili.
Pominu, jak jsem parádně bloudila zasněženým Pelhřimovskem, nakonec jsme dojeli a užili si příjemný den a noc v Kalné Hati. Moc jsme toho nenafotili, počasí nám absolutně nepřálo, ale přeci jen něco zajímavého se našlo - strouhání kopyt. Rozhodla jsem se ho tu zvěčnit, protože mě samotnou ta činnost nepřestává fascinovat - a ostatní se mohou zase jednou trochu vzdělat! :)

Péče o koňská kopyta je celá věda. Koňáci se neustále hádají o to, zda kovat či nekovat, zda mazat či nemazat a z různých pohledů mají pravdu všichni.
Každopádně je fakt, že za dobu svého života s člověkem se koně změnili, ztratili přirozené podmínky a dnes nás potřebují, abychom udělali to, o co se dříve staral tvrdý terén a desítky nachozených kilometrů denně. I tak zůstává faktem, že zdravé kopyto bylo vždy pro koně životně důležité a divoký kůň, který začal mít s nohama problémy, byl odsouzen k smrti.
Kloním se k názoru, že pokud to není ze zdravotních či jiných důvodů nutné, je lepší nechat kopyto bosé. Další věcí pak je, že pokud se kopyto má mazat, pak mokré, protože mazadlo uzavře vlhkost uvnitř a rohovina si udržuje pružnost - když se namaže rohovina vyschlá, nijak zvlášť se tím nezvlhčí a povrch pak vlhkost naopak odpuzuje. Každé kopyto je pak třeba zhruba jednou za 4-6 týdnů vystrouhat, což je ekvivalent ostříhání nehtů.
Tolik teorie.

V praxi to vypadá takhle.
Nejprve je třeba kopyto očistit od bláta, pilin, kamínků či hnoje. S vyschlou rohovinou se extrémně špatně pracuje, takže této fázi někdy pár dní předem předchází - v horkém létě třeba - tzv. nabití mokrým jílem nebo něčím podobným, co předá kopytu vlhkost.
Potom se nožem upraví střelka, měkká střední část kopyta, do správného tvaru. Ten je trojúhelníkový s vybraným středem. Když se nechají kolem střelky hluboké škvíry a "převisy" rohoviny, může to mít za následek zase různé hniloby v důsledku přílišného zavlhčení. Tato fáze mi připomíná krájení sýra a vypadá to moc hezky, jak se kopýtko odhaluje a "čistí".

Nyní přichází na řadu největší zázrak techniky, veliké kovářské kleště, kterými je třeba odštípat přerostlou část vnější stěny. Ta je pěkně tvrdá. Okolo sedí psíci a čekají na skrojek rohoviny jako na žvýkačku. Čím rovněji se kopyto oštípe, tím méně další práce s rašplí.

Další podivuhodný nástroj jsou jakési dlátko, zbroušené po straně, a zahnutý nůž ve tvaru háčku. Když je kopyto seštípané, těmito nástroji se vydlabe, aby nebylo ploché, ale mělo pěknou klenbu.











Rašplí se potom plocha kopyta i vnější hrana srovná, aby se kopýtko sešlapovalo pravidelně a stejnoměrně, aby správně přenášelo tlaky, kam má, a nedeformovalo postoj koně.
Správným vystrouháním se naopak mohou chyby růstu kostí a různé nedokonalosti i korigovat.

Koník se při celé té proceduře nudí, takže si obstarává zábavu různým škubáním nohou v nejnevhodnějších chvílích, couváním a v neposlední radě opíráním své veliké hlavy o "držákova" záda, jak je vidět na fotografii.

Když se tato procedura zopakuje čtyřikrát, výsledkem jsou krásná úhledná kopýtka jako z cukrkandlu, zpocený utahaný "podkovář" a bolavá záda.
Ale stojí to za to.