středa 31. října 2007

Skopová noha, bramborák a dýňová kalamita

Už nějakou dobu mi v počítači odpočívá databáze nafocených jídel. Dneska bych se ráda pochlubila těmi nedávnými, nejnovějšími. V první řadě je to skopové stehno - nad kterým se rozpoutala debata, jestli skopové je pouze z ovce, nebo možná i z kozy - a tak nevíme, komu jsme to okousali nohu. Každopádně jsme ji zakoupili v masně v Liběchově, v té lákavé, tajemné masně, ve které se nikdy nezastavím a vždycky toho lituji, protože tam mají věci, které jinde nekoupím, a také Medovou marinádu od Avokáda, a tu už vůbec, ač je to záhada.
Tedy, zakoupili jsme nohu a nacpali ji do mrazáku, nevěda, co s ní. Vešla se jen tak tak. Po nějaké době se začala dožadovat zpracování - velmi účinně překážela.
Našla jsem na netu recept, zahrnující spoustu slaniny, rozmarýnu, česneku a červeného vína. Nahoře vidíte, jak to vypadalo, když jsem na tom půl hodiny dováděla.

Další, čím se chci pochlubit, je, jak jsme experimentovali podle receptu Šárky z krásných kuchařských stránek dolcevita.blog.cz
Bramborák jsem měla vždycky spojený s dobrou, ale hrozně mastnou těstovitou hmotou, které se člověk přejí po třech soustech. Její verze je bez mouky, se zachováním bramborákova "osobitého šarmu" , který tvoří dle mého majoránka (jak božsky voní ta od Yenn ze Zimoře!), brambory a česnek. Výsledek je lehký, křupavý, výtečný... Už nikdy jinak! Smažil Péťa, dokonce na vlastní pěst vylepšil směs jalovcem, a k mému překvapení to bylo zajímavé a poživatelné.
Placky dohnal k tenkokřupavé dokonalosti - dokonce je obracel ve vzduchu jako palačinky!

Třetí kulinářskou novinkou dnešní noci je, že jsem konečně sehnala dýně! Jsou zcela... roztodivné. Posuďte sami. Z té modré hodlám udělat polévku. Už se hrozně těším.
Dýním zdar!


neděle 28. října 2007

Dýně jsou masožravé ovoce

Nikdy bych si nemyslela, že tomu propadneme. Začalo to poslední Kikurou letošního léta. Ze Zimoře jsme si ji přivezli s instrukcemi k výrobě šťávy a kandované dýně.
Když jsme okrájeli povrch, ronila Kikura slzy, tuhnoucí v krásné malé "gumové" perličky. Nejprve jsme ji nakrájeli na kostky a uvařili klasickou dýňovou šťávu (kilo cukru na litr vody a kyselinu citronovou podle chuti). Ulepené kostky jsem pak zneškodnila v sušičce ovoce, ze které mi sice Péťa půlku vyjedl, ale i tak máme milou sklenici sladkých dýňových kostiček.
Tahle dýně se ale vůbec Kikura nejmenuje. Je známa jako Zelená nebo Oranžová Hokkaido, japonský typ dýně, a mimo jiné se jí říká i Ushiki Kuri. Takže už víte, proč Yenn letos pěstovala dýňové Uši? A jak vypadá Kikura?
Doporučuju vám ji! Je to dýně s osobností (a má prima pevnou dužinu).

Nejhorší je, že mě to začalo bavit. Za tři dny jsem Na Štěpáně koupila dvě další - zelenožlutě pruhovanou a divně růžovou dýni. Když Petr odjel na Invex, vrhli jsme se se Štěpánkem na ně. Nejdřív jsme vydlabali a očistili semínka - z té pruhované byla zelená, ta dobrá. Zato dužinu má světlou a nevýraznou, i když se zajímavou strukturou - jako by v ní byly zevnitř přilepené špagety. Růžová mrcha byla legračně spláclá. Vnitřek měla standartně oranžový a semínka bílá, loupací.
Štěpík vymyslel obličeje a hojně se podílel na jejich vyřezávání, čímž dostala růžovice podivně zavilý výraz.
Byla to ale dobrá terapie - Štěpánek si totiž vzal letos do hlavy, že "dýně jsou masožravé ovoce" a hodně se kvůli tomu nabrečel hrůzou po shlédnutí tohoto videa na youtube: http://www.youtube.com/watch?v=NPde0Nr5GeA
No naše dýně naštěstí lidi nežerou, jak jsme si i empiricky ověřili.
Z vnitřku jsme uvařili další výbornou šťávu s jablky, skořicí a zázvorem a to, co zbylo po slití šťávy, jsme nacpali do skleniček - už jsou skoro snědené. Soukromě tomu říkáme dýňová patlanice a je to hrozně dobré.
Šťáva odpočívá na čestném místě v naší nové kredenci z vetešnictví pana Werthaima, kterému vděčíme za náš domeček.

A proč je nejhorší, že mě dýně začaly bavit? Protože už nemůžu žádnou další nikde sehnat.

pátek 26. října 2007

Bałtyk, den III. - Volinský národní park

Další den jsme konečně vyrazili do Volinského národního parku. Noc na pláži mě lehce poznamenala bolením v uchu a tím pádem rozmrzelou náladou, v igelitce jsme měli bulečky a máslíčko a v zásobách výbornou goudu od Morgie, tak jsme nakonec zastavili na lesní cestě u silnice a za vsí Pustkowo kousek od cedule "nesbírejte mrtvé ptáky" (Péťa položil správnou otázku, proč by je vůbec měl někdo sbírat?) jsme uvařili čaj. Měli jsme s sebou dva druhy - Vánoční z Ikey - pořádný voňavý silný ceylon s kousky pomeranče a legračními kuličkami koriandru a Zelený (nevím už jaký), takže volba byla jasná - Helenka potřebovala svou drogu. Nasnídali jsme se a pokračovali směrem na západ.
První zastávkou ten den bylo městečko Dziwnów. Po cestě jsme si četli Sníh od Stephensona, ale když jsme zaparkovali prakticky na nábřeží malého kouzelného přístavu, nebylo už na četbu ani pomyšlení. Konečně jsme narazili na něco, co se tvářilo jako "civilizace" - dokonce tu měli wifi připojení pro lodě. Nábřeží jimi bylo lemováno - nebylo jich mnoho, Dziwnów je malinký, ale bylo tu od všeho trochu. Německé, polské i ruské jachty, dvě veliké motorové repliky pirátských plachetnic (to jsem ještě netušili, že je to tam móda a že je nevidíme naposledy), rybářské bárky s "ježky" tyčí na přídi (nebo zádi, safra :D) i veliké soukromé lodě s nápisy přibližného znění "soukromý statek". Statek, statek... lámali jsme si nad tím hlavu, a ona je to paluba.
Co bylo ale na Dziwnóvě nejlepší, byly stylové udírny.
Ryba wędzona nám nesměla ujít a protože nám pořád připadalo, že je buď čas oběda nebo večeře, zahloubali jsme se do tajemných rybích jmen a vybrali si karmazyna. Byl báchorečně lahodný. Jedli jsme ho rukama schovaní za velikou špinavou lodí, v místech, kde se turistický přístav měnil v užitkový, a připadali si hrozně stylově! Moře báječně plácalo do černého plechu a voda páchla po řasách.

Na cestě z Dziwnówa jsme přejeli modře natřený zvedací most - bylo vidět, že tady se vše přizpůsobuje vodním cestám. O kousek dál jsme si pak prohlídli jeden z nesčetných cihlových kostelů "severského typu" - tenhle byl ve vsi Kolcewo, zasvětili ho svaté Kateřině a pan farář za farou v parku sušil ve větru sutanu na žebříku mezi dvěma stromy.

Konečně jsme se zanořili do Volinského národního parku. Poznali jsme to hned, podle huňatých lesů... a taky cedulí. Bylo popoledni, teplo a slunečno, a tak jsme u jedné takové zastavili. Hned naproti, za nově opravenou silnicí, která měla krajnici vysokou jako schod, se lesklo nenápadné jezírko s krásnými odpočinkovými zákoutími a přátelskou turistickou tabulí, která nám objasnila, že nápad obejít si ho stylem "za-chvíli-jsme-zpátky" není vzhledem k jeho rozloze, ukryté z větší části v kožichu lesa, dobrý nápad. Takže jsme se jen pokochali, pozdravili s komáry, po očku koukli na divné turisty se satelity na velikém autě a zkusili stezku vedoucí k moři na druhé straně.
Bylo to naprosto nečekaně krásné - a pěkně daleko. Jenže nás ten přímořský les tak okouzlil, že nám to bylo fuk. Šlapali jsme a šlapali pískovou cestičkou mezi jalovci, borůvčím, černýši, vysokým mechem všech možných barev a kdo ví, čím vším dalším. Kouzlo té krajiny spočívalo ve dvou věcech - že byla tak zelená a šťavnatá, a pak - nebylo tu křovinné patro. Člověk viděl do dálky, kam až dohlédl, jen kmeny borovic na mechovém koberci, občas padlý kmínek, občas zapomenutou, jiným odstínem zelené zarostlou cestu... shodli jsme se, že kdyby za stromem vystoupil elf nebo hobit, vůbec by nás to nepřekvapilo. V tom romantickém rozpoložení by si člověk skoro představoval i jednorožce. Skutečně.
Konečně nám zvyšující se hustota protijdoucích prozradila, že se blížíme k moři, a za chvíli jsme byli na té nejhezčí pláži v Polsku.
Vlny tu byly vysoké tak, že se nikdo nekoupal, ale všude jsme potkávali pískové "hrady" - zábrany proti větru zpevněné klacky a větvemi. Na některých vlály sušící se šaty jako prapory. Ťapali jsme po čáře příboje, sbírali škeble a zkoušeli dohlédnout až k nedalekému majáku, který přece musel být hned za "támhletím" ohybem. Došli jsme hodně daleko, ale byl asi až za tím dalším, a báli jsme se nechat auto tak dlouho u silnice, tak jsme ho nenašli.
Aspoň jsme se ale pořádně vyřádili - nikde nikdo, a tak jsme ze sebe strhali šaty a vlítli jsme do těch řvoucích vln. Bylo to nezapomenutelné koupání.
Vůbec celé to místo bylo nezapomenutelné. Péťa si odtud přinesl zvláštně fialový placatý vyplavený klacek, já hromadu škeblí a fotky příbřežních kytiček a oba zvláštní, nostalgický pocit, že jsme viděli divokou přírodu a divoké moře... Bylo nám líto, že musíme odejít.

Auto nám naštěstí nikdo nevykradl a tak jsme zamířili dobře naladěni na nejzápadnější výspu Polska, Swinoujscie. Počasí se lehce zhatilo, ale to nám nevadilo, trochu unaveně jsme hleděli do mapy (já) a vymotávali se systémem uzavírek a neznámo proč vznikajích kolon aut (Péťa) směrem k dalšímu večeru.
A večeři. Už jsme zase měli hlad.

středa 24. října 2007

Taši

Než se Taši definitivně odstěhuje, ráda bych o něm chvíli vyprávěla pro ty, co ho měli a mají rádi.
Taši je vlastně první naše kotě. Když Mia otěhotněla, byla docela hubená, pořád se nemohla dostat ze svých "neidentifikovatelných trávicích obtíží", kterými nás donutila kupovat jí ty nejdražší konzervy, co vůbec existují (testovala různé druhy, zřejmě si v noci na netu četla, které kolik stojí - teď už počítač na noc vypínám! :D). Nicméně časem bylo i na té hubené kočce jasné, že čeká nejspíš jen jedno, zato pořádně velké kotě.
Samozřejmě nás napínala, přenášela, co to šlo.
Začala rodit 8. 7. ráno - malý Adámek nás kolem půl šesté (po dvou hodinách spánku) přišel probudit s tím, že už nějakou chvíli rodí. Ano, chodila po pokoji, občas mňoukala a koukala z ní půlka kotěte, promodralého, studeného a pravděpodobně mrtvého.
Chudák Taši šel zadníma napřed a jeho veliká hlavička se tak trochu zasekla. Když jsem viděla, že se vyděšená Mia k další spolupráci nedá přesvědčit a že kotě musí okamžitě ven, ani přesně nevím jak jsem ho z ní vytáhla (zavzpomínala jsem na své zážitky na porodním sále ;-)
Modré kotě nejevilo známky života, ale od "pasu nahoru" bylo teplé, tak jsem ho zbavila zbytků plodových obalů a udělala to, co popisují knihy - chytla za zadní packy a vyklepávala vodu. A světe, div se, začalo to kníkat!
Ono se to přidušené stvoření zezačátku moc k světu nemělo, ale Mia už pochopila, co dál, olízala ho a postarala se o ostatní "kočičí porodní věci". Za dvě hodinky už Tašounek nadšeně cucal mlíčko a Mia odpočívala v krabici s dekou...

Taši se měl a má skvěle k světu. Vždycky byl velký, hlavně ze začátku bylo hodně znát, že měl všechno pro sebe. Ničeho se nebál, statečně snášel, když ho "ne-moc-dobrá-máma" Mia občas poslala jako přihrávku při fotbale přes celou krabici a nestěžoval si, ani když ho krásná zrzatá peršanka Berry, která přijela trošku si pohárat za Hakuem na návštěvu (bohužel on se s tou "vetřelkyní" nebavil), nakrátko adoptovala. Vážně, vyhodila Miu a že si ho odkojí sama - vystrčila břicho, pořádně nás seřvala... :-D

Haku se ukázal být mnohem lepším otcem než Mia matkou. Dokáže si s Tašim celé hodiny hrát, nechá se kousat a mlátit a ještě si mrňousa přidržuje tlapkou, aby ho mohl důkladně umýt. Vůbec je vidět, že Haku je snad nejláskyplnější kočka, kterou jsme kdy měli.
Když Taši povyrostl, začal také chodit s ostatními ven. Jeho oblíbeným místem je akát hned za domem u Fuksů. Když byl poprvé déle venku, nemohli jsme ho pak najít. Až Mia nám ho ukázala - jako pes nás odvedla ke stromu, na kterém Taši úpěnlivě kvílel, že nemůže dolů.
Jak přichází do puberty, objevil taky kupodivu, že se vedle krmení hodíme i k mazlení, a tak za námi chodí do postele, na gauč, k počítači... obzvlášť když přijde z venku, tulí se a vrní ostošest.
Je to šikula - naučil se dokonce lézt po zdi na pergole, když nemluvím o akrobatických výkonech z ranného mládí, kdy skákal ze závratné výšky stolku v obýváku metr do dálky.
Veterináře a odčervení jsme, jak už jsem psala, zvládli na jedničku, a zatím poslední Tašiho zajímavá zkušenost byl skok do vany. Je to rozumný kocour - neprotestoval, nechal se osušit ručníkem a pak to doladil vlastními silami.
Taši je lovec a fighter. Zcela v rozporu s našimi dosavadními zkušenostmi o kočičím vkusu miluje kočičí hračky ze zverimexu - kývací plyšovou myš s vrčením nosí po bytě a odkládá ji do misky s jídlem. Miluje papírky, kousky igelitu, pavouky (po tatínkovi), listí... až do té míry, že se pase na dekoraci ze šípkových větví. Zbožňuje sladké, bohužel. Dlouho jsme nechápali, kdo každou noc rozsype cukr po stole. Usvědčily ho až stopy v námi nastraženém uhlazeném povrchu cukřenky...

Už se stal členem rodiny. Až půjde z domu, bude nám moc chybět.

Na závěr můžete kouknout na video z doby, kdy byl Taši miminko.

úterý 23. října 2007

Bałtyk, den II. - Moře

Vysoký živý plot za majákem nás vyplivnul na schůdky vedoucí k moři. Vlny už blýskaly mezi listím. Nahoru ťapaly spousty lidí - počasí se zkazilo, bylo větrno, jak už to u Baltu často odpoledne bývá. Sešli jsme v protisměru a dali se na druhou stranu, směrem od Niechorze. Zahnízdili jsme, zašli se smočit do vody, ale zima a únava vykonaly své, takže jsme nakonec na nějakou dobu usnuli pod dekami. Peťa pak vstal a vyrobil okolo mě násep ve tvaru srdíčka, který kolemjdoucí obdivovali, zatímco jsem spala...
Přemýšleli jsme, co dál. Na nové krásné turistické mapě jsem nám vyhlídla zajímavá místa západní části severního pobřeží s tím, že to tam trochu projezdíme. Chtěli jsme ten den odpoledne ještě dojet do Wolińského národního parku, a tak jsme se zvedli a vyrazili. Ještě jsme nafotili graffiti na betonových zdech a na jednom kameni mezi vlnolamy - zvláštní, ale vůbec tu nepůsobilo tak nepatřičně, jak by člověk čekal. Už sama ta zeď byla nepatřičná, graffiti ji nemohlo nijak pokazit - naopak. I dvě jeptišky, které meditativně posedávaly na kamenech na pláži, vyzařovaly klid a pohodu, a na obloze nad Niechorze se objevila duha.

Rozloučili jsme se s majákem a vyrazili po pobřeží na západ. Jeli jsme cestou, kterou jsme přijeli, a museli jsme se smát, že jsme moře předešlou noc minuli několikrát opravdu těsně - prostě nebylo vidět. Další místo na trase byla ruina kostela v Trzęsaczi.
Trzęsacz je malá vesnička, aspoň nám tak připadal, i když se pyšní jakýmsi zámkem (myslím, že je to teď hotel) a tím slavným zříceným kostelem. Proč zříceným? No, v Trzęsaczi jsou totiž OPRAVDU hodně vysoké břehy. Takhle... A protože tam mají smysl pro romantiku, a nebo možná nemají peníze, neudělali tam žádné betonové zpevnění a každým rokem moře kousek té pevniny s vysokým břehem ukousne. Nakonec takhle užralo i pozemek, na kterém stál na útesu kostel, a stavbu vzalo s sebou. Aby to nebylo tak prozaické, hned si k tomu vymysleli dojemný příběh o krásné mořské víle, dceři Pána moře, kterou rybáři chytili a zavřeli do podzemí kostela, aby jim šlo moře na ruku. Jenže milá víla bez vody žít nemohla a tak jim ve sklepě umřela. Pán moře se pochopitelně naštval a jak to dopadlo? Mno, kdyby před tím nebyl drátěný plot a bagr, tak velice malebně.

Byl už večer. Sluníčko všechno nasvítilo do červených odstínů a vyrobilo typický kýčovitý "západ slunce nad mořem", až se nám nechtělo věřit, že to někdo nahoře neupravuje ve Photoshopu. Po malé procházce turistickou tržnicí (věřte nevěřte, za celou cestu nás to nepřestalo bavit - pořád stejné, a přece jiné stánky, štěbetající lidi - člověk byl tak nějak v centru dění) jsme zakotvili v pizzerii, kde nás ale nějak zapomněli obsloužit, protože jsem seděli venku. Po deseti minutách čekání jsme si řekli, že aspoň ušetříme, a šli jsme rozbít tábor na pláž.
Nebylo snadné najít místo, kde lze z útesu sestoupit. Možná, že směrem na druhou stranu je ve městě nějaký "systémový" slez, ale my jsme nakonec sešplhali obtíženi spacáky, přepravkou a taškami po srázu vyšlapaném nějakými obzvlášť sebevražednými turisty.
Noc na pláži byla překrásná. Je to zvláštní, slyšet POŘÁD tu kulisu vln, čichat slanou vůni... usnout s ní a probudit se s ní.
Uvařili jsme si polívku z pytlíku na tom báječném lihovém vařiči půjčeném od Toma a našich a pak jsme kuchtili výborný čaj, chodili kolem, poslouchali zvuky noci a vzdálené polské diskotéky a fotili.
V noci se spalo pěkně, bylo sice malinko chladno, ale snesitelně. Ráno jsme zabalili, na louce nad útesem si vyčistili zuby, v obchodě koupili "bulečku" a máslo a vyrazili dál.

sobota 20. října 2007

Taši jde do světa!




Tak se náš malý Nygihayami Kohaku Taši Adámek chystá opustit rodné hnízdo a najít si svou novou rodinu. Dneska byl na očkování a ukázal, že je zodpovědný a rozumný kocour. Neprchal, nezlobil a způsobně se choval.
Tady je pár jeho fotek z posledních dní.
Přikládám také krásný obrázek tatínka Hakua a pak Tašiho ve vzácné chvíli odpočinku s maminkou Miou.

pátek 19. října 2007

Bałtyk, den II. - Niechorze

Další den jsme měli v plánu užívat si Moře.
Ale užívat jsme si ho vlastně začali už tu noc - koneckonců vlastně byl nový den. Na pláži ani noha. K mému zklamání to nebyla ta divoká pláž plná chaluh, škeblí a naplavenin, ale kultivovaná hladká plocha s krotkými vlnkami. I když... červené a barevné kamínky v malebných proužcích na linii přílivu... opuštěná rybářská loď jako vyplavená mrtvá velryba, sloupky dřevěných vlnolamů obrostlé vilejši, betonové molo zabíhající do vody... a docela daleko! Kolem něj už moře pubertálně vyvádělo a občas praštilo vlnou pod panely takovou silou, až zaduněly, a slaná voda vytříkla škvírami nahoru. Skoro jsem se bála. Voda byla černočerná a děsivě nebezpečná - aspoň se tak tvářila.

Zpět jsme se vydali podél pobřeží směrem k našemu majáku. Bylo to daleko. Minuli jsme postupně zadní (nebo přední?) trakty vilek a hotýlků a městečko přešlo v listnatým lesem porostlý břeh. Jeho stěny byly příliš strmé na slezení, moře z nich asi pořád rádo ukusuje (jen si počkejte, to jsme pak ještě viděli, jak to vypadá, když moře ukusuje břeh!) , a tak je niechořáci zpevnili takovým divným betonem.
Všechno nám to připadalo zvláštní, ale vlastně ne ošklivé, když jsme tak po něm ťapali do neznáma a maják pořád někde daleko před námi.
Betonový chodník byl stále vyšší, okraj měl dolů skosený a pod ním se ježily betonové vlnolamy. Péťa z něj málem spadnul.
Konečně jsme našli schůdky nahoru, to už jsme maják neviděli, byl přímo nad námi. Vyšplhali jsme k němu. Vypadalo to tam jako v bludišti z Harryho Pottera a taky jsme si tak chvíli připadali, než jsme našli přátelskou dlážděnou pěšinku, která nás za chvíli dovedla k autu.

Ráno nás na parkovišti skásnul chlapík o 3 zlotuvky na celý den, nejlevnější parkovné v celém severním Polsku. Než jsme se probrali, zkroucení na sedačkách, sluníčko už bylo pěkně vysoko a všude se rozpučely stánky s jantarem a nejvyšinutějšími suvenýry. Stejnou cestou jako v noci jsme prošli mezi kempy do městečka. Ze smažíren voněly rybky, všude lidu jako o pouti. A pouť taky vřeštěla na každém rohu. Prostě zábavní průmysl. Abychom se trochu vzpamatovali z cesty, dali jsme si snídani v jedné restauraci - vaječinu, čaj, voňavý slovanský chleba a pivo Żywiec. Péťovi strašně chutnalo.
Pak jsme se vydali na obchůzku "městečka pro turisty". Sluníčko pražilo, takže jsme začali koupí klobouku pro Péťu a šátku pro mne. Pak jsme se rozhodli vyrazit na pláž, takže jsme přeťapali betonovou cestou ještě jednou. Kolem majáku už se hemžilo spousta lidí, dovnitř se táhla obrovská fronta, a tak jsme usoudili, že bude ještě dost možností tam zajít a že se jde pro věci. A nebo že bychom...? Ano, nejdřív si dáme oběd v nějaké smažírně a PAK půjdem na pláž. Takže jsme vzali auto, vrátili se (jestli se vám zdá, že jsem si počínali trochu chaoticky, naprosto s vámi souhlasíme), vybrali si malou smażalniu (až třetí, ve dvou předtím se nás neobtěžovali obsloužit, asi mají peněz příliš) a zažili kulinářský zážitek jménem HALIBUT!!! Paní byla hrozně milá, trochu se mi smála, že říkám "ano" (to jsem nevěděla, že Poláci říkají "tak"), na stole byla svíčka, talíře papírové s umělohmotnými vidličkami, a na tom nejlepší ryba na světě, jemná, koprem a pepřem kořeněná, s tím výborným polským salátem (trochu jako z coleslaw z KFC) - prostě halibut, platýz obecný. Peťa měl morszczuka, taky prima, ale proti té mojí dobrotě... ;-)
Takhle nějak potvůrky vypadaly vlastně ve všech smažírnách, a že jsme jich vymetli!

Když jsme se nacpali, rozhodla jsem, že musíme sehnat mapu a internet. Po další procházení nekonečnými řadami stánků s jantarem a suvenýry, které nás nepřestávaly bavit, jsme objevili Mořské muzeum. Naši budou mít určitě radost, když řeknu, že jsem tak dobře indoktrinovaná, že jsem považovala nákup map a nabrání letáků v infocentru za naprosto nutnou podmínku dalších akcí. Slečna neuměla anglicky a nerozuměla česky, nebo spíš nechtěla rozumět, ale na mapě jsme se domluvili a dokonce nás odeslala do netové kavárny, odkud jsme napsali domů.
V samotném muzeu jsme nebyli, vypadalo maličké a ne až tak zajímavé, ale prohlédli jsme si vycpané ryby. Byly bizarní. :D

Pak jsme se zase přesunuli autem k majáku. Já jsem ještě neukázala, jak vypadá, že? No takto jsme ho viděli tehdy v noci. Prošli jsme zase kolem něj a kolem stánku s plyšovými tuleni, zkontrolovali nezmenšující se frontu (ještě bude času...) a konečně na pláž!


pokračování příště

středa 17. října 2007

Bałtyk, den I. - Cesta


Už hodně dlouho jsem nebyla nikde v zahraničí. Chybělo mi to, moc, moji rodiče s námi jezdili pořád někam. Až letos jsme se "utrhli" a bez velkého plánování jsme vyrazili na můj milovaný Sever. Nakonec zvítězilo Polsko před Rujanou - hlavně, že tam bude Baltské moře, moře mých snů, nejhezčí na světě.

Vyrazili jsme v úterý před obědem. Měli jsme ještě v plánu nakoupit nějaké ty trvanlivé potraviny jako polívky a těstoviny, a k tomu náhradní náplň do plynového vařiče, ale ty se zřejmě dají sehnat jen v obchodech s náplněmi do plynových vařičů... a nakonec jsme zakotvili hned o pár kilometrů dál, v hospůdce U ještěra, kousek za cedulí „vepřové výpečky, br. knedlík, špenát“. Tak se naše cesta slavně začala velkou žranicí.

Nacpaní až k nepohyblivosti jsme pokračovali směr Roudnice – žel jsme špatně odbočili a jeli celou dobu po okreskách, ale zato jsme se mohli kochat. Hranice byla, co by kamenem dohodil a zbytek dojel Renaultem. Přejeli jsme ji a já byla skoro v šoku – jen jsme ukázali občanky a byli jsme v Německu! Po takové době zase VENKU! Všechno vypidlikaně posekané, malebné, nad tím krásná, bouřková obloha, a tak jsme zastavili na prvním odpočívadle a chvíli jsme se tím radovali.

Já jsem hned popadla mapu a šla jsem z mladých policistů v tričkách lámat, kde přesně máme přejet z jedné dálnice na druhou – mluvili anglicky a byli velice ochotní. Chodili tam okolo aut, jako by něco kontrolovali. Až později mi někdo řekl, že asi dálniční známky – a mě spadl kámen ze srdce, že nešli až k našemu autu, protože MY jsme žádnou neměli – ani nás to nenapadlo… Ještě později jsem se ale dozvěděla, že nás to nenapadlo správně, že v Německu nejsou dálniční známky třeba. :)

Tati, díky za ty dokonalé poznámky o tom, kde se která dálnice mění v kterou – dojeli jsme podle nich bez jediné chyby pekelnou rychlostí až do Štětína – Szczecina.

Cesta po německých dálnicích skutečně stojí za samostatný odstavec. Je to zážitek sám pro sebe. Všechno je dokonale čisté, racionální, logické, nikde se nebloudí, i když na mapě to vypadá jako zauzlení střev, okraj silnice je decentně oplocen, takže šílení jeleni nemohou skákat řidičům pod kola a šílení řidiči nechodí čurat do lesa. Dvě věci nás omráčily – obrovské moderní větrné elektrárny, elegantní tyče s nádhernými křídly, přímo u silnice a tak strašně veliké!!! - a v dálce gigantický „skleník“, jakási neidentifikovatelná stavba, o které jsme se pak z letáku na jednom odpočívadle dozvěděli, že je to koupací zábavní park a-la mořské pobřeží. Tak nám nakonec nebylo líto, že jsme k němu neodbočili. My si mysleli, že je to nějaká veliká botanická zahrada.

Na parkovišti na kraji Szczecina na nás padla únava. Bylo něco kolem 11 večer a já už dál nemohla. Takže za volant sedl Peťa a vezl nás tou blikací tmou plnou lamp a potkávacích světel pořád nahoru. Dnes v noci dojedeme k moři, slíbil mi. Obědvali jsme na Mělníce a noc zapijeme Absolutkou na pláži s černými vlnami. Nebylo to ale vůbec snadné.

Takhle nějak to vypadalo ve Szczetine - usilovně jsem zírala do barevné tmy a snažila se zahlédnout přístav, obrovské jeřáby a lodě. Hlavní tahy ale nekličkují poslušně kolem památek a doků. Aspoň jsme si iluzi "přístavu" mohli namlouvat, nějaká voda tam totiž rozhodně byla.


Další, co si pamatuji, jsou stromy. Kmeny stromů kolem silnice, jak se míhají, a já střídavě usínám a budím se, je hluboko v noci, všude kolem pláně, zhasnuté vesničky a tajemné světelné pruhy jako od laserových show, míhající se nad krajinou. Tehdy jsme Je viděli poprvé, jenom jsme to nevěděli.

Takže moře bylo všude kolem, ale zdálo se, že není, protože v noci z auta vypadá moře jako docela obyčejná tma. Jezdili jsem takhle "kolem pobřeží" snad ještě tři hodiny, než pozornost úplně vyčerpaného a zablouzeného Petra přilákal jako zachránce pocestných v dálce zářící paprsek světla. Byli bychom už dávno zajeli někde na polňačku a usnuli únavou, ale tohle byla naděje a Peťa se rozhodl, že k němu dojede stůj co stůj.
Dokázal to - motali jsme se po těch rozbitých polských silničkách sem a tam - a on tam na nás opravdu čekal, nádherně osvětlený, červenobílý, majestátní maják v Niechorze.
Vstoupili jsme z auta na liduprázdném travnatém parkovišti přímo před ním a zůstali jako omráčení před tou krásou, která strčí do kapsy každý ohňostroj. Kolem kvákaly žáby, voněly bažiny, odněkud kvičel polský popík a nad tím vším řvalo z dálky moře, tak jsme se k němu vypravili...

Je neuvěřitelné, jak rychle se krajina mění. My šli lesem, hustou zástavbou vilek, domků a kempů, kolem diskoték, zavřených restaurací a zamčených stánků se suvenýry, a podívejte, jak to tam vypadalo před sto lety.
Takové písečné srázy jsme viděli později a mám škodolibou radost, že se jim je ještě nepodařilo všude spoutat jako tady.
Doťapali jsme na konec dlážděného chodníku. Bylo mi do pláče únavou a napětím, a pak jsme zatočili, všude byl najednou písek a přímo před námi se převalovalo moře - malé, přátelské vlny svítily do tmy bílými chocholkami a zpívaly.
Tak jsem se rozbrečela...

Tady se koukněte na nádherné historické fotky Niechorze: http://www.wybrzeze-rewalskie.pl/galeria/hist-nie.html

První stopa v betonu


Tak jsem se rozhodla do toho taky praštit.
Vlastně to má svůj dobrý důvod - pořád mi leží v hlavě ten krásný týden u baltského moře a kde jinde než tady ho zvěčnit?
Mojí dobrou vílou je ale Morgie, protože od prohlédnutí její prvotiny tady byl už jen krůček ke kliknutí vpravo nahoře.

V knize Opravdová kočka je popsána prastará kočičí hra "Vlhký beton", stará jako vlhký beton sám - a já, trochu s pocitem Miy, procházející se po našem tuhnoucím zápraží, sem píšu první článek, abych zjistila, co se stane, když kliknu tam dolů...

Uvidíme...