Taši

Než se Taši definitivně odstěhuje, ráda bych o něm chvíli vyprávěla pro ty, co ho měli a mají rádi.
Taši je vlastně první naše kotě. Když Mia otěhotněla, byla docela hubená, pořád se nemohla dostat ze svých "neidentifikovatelných trávicích obtíží", kterými nás donutila kupovat jí ty nejdražší konzervy, co vůbec existují (testovala různé druhy, zřejmě si v noci na netu četla, které kolik stojí - teď už počítač na noc vypínám! :D). Nicméně časem bylo i na té hubené kočce jasné, že čeká nejspíš jen jedno, zato pořádně velké kotě.
Samozřejmě nás napínala, přenášela, co to šlo.
Začala rodit 8. 7. ráno - malý Adámek nás kolem půl šesté (po dvou hodinách spánku) přišel probudit s tím, že už nějakou chvíli rodí. Ano, chodila po pokoji, občas mňoukala a koukala z ní půlka kotěte, promodralého, studeného a pravděpodobně mrtvého.
Chudák Taši šel zadníma napřed a jeho veliká hlavička se tak trochu zasekla. Když jsem viděla, že se vyděšená Mia k další spolupráci nedá přesvědčit a že kotě musí okamžitě ven, ani přesně nevím jak jsem ho z ní vytáhla (zavzpomínala jsem na své zážitky na porodním sále ;-)
Modré kotě nejevilo známky života, ale od "pasu nahoru" bylo teplé, tak jsem ho zbavila zbytků plodových obalů a udělala to, co popisují knihy - chytla za zadní packy a vyklepávala vodu. A světe, div se, začalo to kníkat!
Ono se to přidušené stvoření zezačátku moc k světu nemělo, ale Mia už pochopila, co dál, olízala ho a postarala se o ostatní "kočičí porodní věci". Za dvě hodinky už Tašounek nadšeně cucal mlíčko a Mia odpočívala v krabici s dekou...

Taši se měl a má skvěle k světu. Vždycky byl velký, hlavně ze začátku bylo hodně znát, že měl všechno pro sebe. Ničeho se nebál, statečně snášel, když ho "ne-moc-dobrá-máma" Mia občas poslala jako přihrávku při fotbale přes celou krabici a nestěžoval si, ani když ho krásná zrzatá peršanka Berry, která přijela trošku si pohárat za Hakuem na návštěvu (bohužel on se s tou "vetřelkyní" nebavil), nakrátko adoptovala. Vážně, vyhodila Miu a že si ho odkojí sama - vystrčila břicho, pořádně nás seřvala... :-D

Haku se ukázal být mnohem lepším otcem než Mia matkou. Dokáže si s Tašim celé hodiny hrát, nechá se kousat a mlátit a ještě si mrňousa přidržuje tlapkou, aby ho mohl důkladně umýt. Vůbec je vidět, že Haku je snad nejláskyplnější kočka, kterou jsme kdy měli.
Když Taši povyrostl, začal také chodit s ostatními ven. Jeho oblíbeným místem je akát hned za domem u Fuksů. Když byl poprvé déle venku, nemohli jsme ho pak najít. Až Mia nám ho ukázala - jako pes nás odvedla ke stromu, na kterém Taši úpěnlivě kvílel, že nemůže dolů.
Jak přichází do puberty, objevil taky kupodivu, že se vedle krmení hodíme i k mazlení, a tak za námi chodí do postele, na gauč, k počítači... obzvlášť když přijde z venku, tulí se a vrní ostošest.
Je to šikula - naučil se dokonce lézt po zdi na pergole, když nemluvím o akrobatických výkonech z ranného mládí, kdy skákal ze závratné výšky stolku v obýváku metr do dálky.
Veterináře a odčervení jsme, jak už jsem psala, zvládli na jedničku, a zatím poslední Tašiho zajímavá zkušenost byl skok do vany. Je to rozumný kocour - neprotestoval, nechal se osušit ručníkem a pak to doladil vlastními silami.
Taši je lovec a fighter. Zcela v rozporu s našimi dosavadními zkušenostmi o kočičím vkusu miluje kočičí hračky ze zverimexu - kývací plyšovou myš s vrčením nosí po bytě a odkládá ji do misky s jídlem. Miluje papírky, kousky igelitu, pavouky (po tatínkovi), listí... až do té míry, že se pase na dekoraci ze šípkových větví. Zbožňuje sladké, bohužel. Dlouho jsme nechápali, kdo každou noc rozsype cukr po stole. Usvědčily ho až stopy v námi nastraženém uhlazeném povrchu cukřenky...

Už se stal členem rodiny. Až půjde z domu, bude nám moc chybět.

Na závěr můžete kouknout na video z doby, kdy byl Taši miminko.