Bałtyk, den III. - Volinský národní park

Další den jsme konečně vyrazili do Volinského národního parku. Noc na pláži mě lehce poznamenala bolením v uchu a tím pádem rozmrzelou náladou, v igelitce jsme měli bulečky a máslíčko a v zásobách výbornou goudu od Morgie, tak jsme nakonec zastavili na lesní cestě u silnice a za vsí Pustkowo kousek od cedule "nesbírejte mrtvé ptáky" (Péťa položil správnou otázku, proč by je vůbec měl někdo sbírat?) jsme uvařili čaj. Měli jsme s sebou dva druhy - Vánoční z Ikey - pořádný voňavý silný ceylon s kousky pomeranče a legračními kuličkami koriandru a Zelený (nevím už jaký), takže volba byla jasná - Helenka potřebovala svou drogu. Nasnídali jsme se a pokračovali směrem na západ.
První zastávkou ten den bylo městečko Dziwnów. Po cestě jsme si četli Sníh od Stephensona, ale když jsme zaparkovali prakticky na nábřeží malého kouzelného přístavu, nebylo už na četbu ani pomyšlení. Konečně jsme narazili na něco, co se tvářilo jako "civilizace" - dokonce tu měli wifi připojení pro lodě. Nábřeží jimi bylo lemováno - nebylo jich mnoho, Dziwnów je malinký, ale bylo tu od všeho trochu. Německé, polské i ruské jachty, dvě veliké motorové repliky pirátských plachetnic (to jsem ještě netušili, že je to tam móda a že je nevidíme naposledy), rybářské bárky s "ježky" tyčí na přídi (nebo zádi, safra :D) i veliké soukromé lodě s nápisy přibližného znění "soukromý statek". Statek, statek... lámali jsme si nad tím hlavu, a ona je to paluba.
Co bylo ale na Dziwnóvě nejlepší, byly stylové udírny.
Ryba wędzona nám nesměla ujít a protože nám pořád připadalo, že je buď čas oběda nebo večeře, zahloubali jsme se do tajemných rybích jmen a vybrali si karmazyna. Byl báchorečně lahodný. Jedli jsme ho rukama schovaní za velikou špinavou lodí, v místech, kde se turistický přístav měnil v užitkový, a připadali si hrozně stylově! Moře báječně plácalo do černého plechu a voda páchla po řasách.

Na cestě z Dziwnówa jsme přejeli modře natřený zvedací most - bylo vidět, že tady se vše přizpůsobuje vodním cestám. O kousek dál jsme si pak prohlídli jeden z nesčetných cihlových kostelů "severského typu" - tenhle byl ve vsi Kolcewo, zasvětili ho svaté Kateřině a pan farář za farou v parku sušil ve větru sutanu na žebříku mezi dvěma stromy.

Konečně jsme se zanořili do Volinského národního parku. Poznali jsme to hned, podle huňatých lesů... a taky cedulí. Bylo popoledni, teplo a slunečno, a tak jsme u jedné takové zastavili. Hned naproti, za nově opravenou silnicí, která měla krajnici vysokou jako schod, se lesklo nenápadné jezírko s krásnými odpočinkovými zákoutími a přátelskou turistickou tabulí, která nám objasnila, že nápad obejít si ho stylem "za-chvíli-jsme-zpátky" není vzhledem k jeho rozloze, ukryté z větší části v kožichu lesa, dobrý nápad. Takže jsme se jen pokochali, pozdravili s komáry, po očku koukli na divné turisty se satelity na velikém autě a zkusili stezku vedoucí k moři na druhé straně.
Bylo to naprosto nečekaně krásné - a pěkně daleko. Jenže nás ten přímořský les tak okouzlil, že nám to bylo fuk. Šlapali jsme a šlapali pískovou cestičkou mezi jalovci, borůvčím, černýši, vysokým mechem všech možných barev a kdo ví, čím vším dalším. Kouzlo té krajiny spočívalo ve dvou věcech - že byla tak zelená a šťavnatá, a pak - nebylo tu křovinné patro. Člověk viděl do dálky, kam až dohlédl, jen kmeny borovic na mechovém koberci, občas padlý kmínek, občas zapomenutou, jiným odstínem zelené zarostlou cestu... shodli jsme se, že kdyby za stromem vystoupil elf nebo hobit, vůbec by nás to nepřekvapilo. V tom romantickém rozpoložení by si člověk skoro představoval i jednorožce. Skutečně.
Konečně nám zvyšující se hustota protijdoucích prozradila, že se blížíme k moři, a za chvíli jsme byli na té nejhezčí pláži v Polsku.
Vlny tu byly vysoké tak, že se nikdo nekoupal, ale všude jsme potkávali pískové "hrady" - zábrany proti větru zpevněné klacky a větvemi. Na některých vlály sušící se šaty jako prapory. Ťapali jsme po čáře příboje, sbírali škeble a zkoušeli dohlédnout až k nedalekému majáku, který přece musel být hned za "támhletím" ohybem. Došli jsme hodně daleko, ale byl asi až za tím dalším, a báli jsme se nechat auto tak dlouho u silnice, tak jsme ho nenašli.
Aspoň jsme se ale pořádně vyřádili - nikde nikdo, a tak jsme ze sebe strhali šaty a vlítli jsme do těch řvoucích vln. Bylo to nezapomenutelné koupání.
Vůbec celé to místo bylo nezapomenutelné. Péťa si odtud přinesl zvláštně fialový placatý vyplavený klacek, já hromadu škeblí a fotky příbřežních kytiček a oba zvláštní, nostalgický pocit, že jsme viděli divokou přírodu a divoké moře... Bylo nám líto, že musíme odejít.

Auto nám naštěstí nikdo nevykradl a tak jsme zamířili dobře naladěni na nejzápadnější výspu Polska, Swinoujscie. Počasí se lehce zhatilo, ale to nám nevadilo, trochu unaveně jsme hleděli do mapy (já) a vymotávali se systémem uzavírek a neznámo proč vznikajích kolon aut (Péťa) směrem k dalšímu večeru.
A večeři. Už jsme zase měli hlad.