Koňská manikúra

Letos ten čas strašně letí. Ani jsem se nerozkoukala a podzim profrčel kolem jako neřízená střela.
Za naším chlupatým koníkem na Vysočinu jsem zabrousila na týden někdy o prázdninách a pak jsem si překvapeně uvědomila, že už je skoro zima a já jsem se tam ještě nedostala. Tak jsme vyrazili.
Pominu, jak jsem parádně bloudila zasněženým Pelhřimovskem, nakonec jsme dojeli a užili si příjemný den a noc v Kalné Hati. Moc jsme toho nenafotili, počasí nám absolutně nepřálo, ale přeci jen něco zajímavého se našlo - strouhání kopyt. Rozhodla jsem se ho tu zvěčnit, protože mě samotnou ta činnost nepřestává fascinovat - a ostatní se mohou zase jednou trochu vzdělat! :)

Péče o koňská kopyta je celá věda. Koňáci se neustále hádají o to, zda kovat či nekovat, zda mazat či nemazat a z různých pohledů mají pravdu všichni.
Každopádně je fakt, že za dobu svého života s člověkem se koně změnili, ztratili přirozené podmínky a dnes nás potřebují, abychom udělali to, o co se dříve staral tvrdý terén a desítky nachozených kilometrů denně. I tak zůstává faktem, že zdravé kopyto bylo vždy pro koně životně důležité a divoký kůň, který začal mít s nohama problémy, byl odsouzen k smrti.
Kloním se k názoru, že pokud to není ze zdravotních či jiných důvodů nutné, je lepší nechat kopyto bosé. Další věcí pak je, že pokud se kopyto má mazat, pak mokré, protože mazadlo uzavře vlhkost uvnitř a rohovina si udržuje pružnost - když se namaže rohovina vyschlá, nijak zvlášť se tím nezvlhčí a povrch pak vlhkost naopak odpuzuje. Každé kopyto je pak třeba zhruba jednou za 4-6 týdnů vystrouhat, což je ekvivalent ostříhání nehtů.
Tolik teorie.

V praxi to vypadá takhle.
Nejprve je třeba kopyto očistit od bláta, pilin, kamínků či hnoje. S vyschlou rohovinou se extrémně špatně pracuje, takže této fázi někdy pár dní předem předchází - v horkém létě třeba - tzv. nabití mokrým jílem nebo něčím podobným, co předá kopytu vlhkost.
Potom se nožem upraví střelka, měkká střední část kopyta, do správného tvaru. Ten je trojúhelníkový s vybraným středem. Když se nechají kolem střelky hluboké škvíry a "převisy" rohoviny, může to mít za následek zase různé hniloby v důsledku přílišného zavlhčení. Tato fáze mi připomíná krájení sýra a vypadá to moc hezky, jak se kopýtko odhaluje a "čistí".

Nyní přichází na řadu největší zázrak techniky, veliké kovářské kleště, kterými je třeba odštípat přerostlou část vnější stěny. Ta je pěkně tvrdá. Okolo sedí psíci a čekají na skrojek rohoviny jako na žvýkačku. Čím rovněji se kopyto oštípe, tím méně další práce s rašplí.

Další podivuhodný nástroj jsou jakési dlátko, zbroušené po straně, a zahnutý nůž ve tvaru háčku. Když je kopyto seštípané, těmito nástroji se vydlabe, aby nebylo ploché, ale mělo pěknou klenbu.











Rašplí se potom plocha kopyta i vnější hrana srovná, aby se kopýtko sešlapovalo pravidelně a stejnoměrně, aby správně přenášelo tlaky, kam má, a nedeformovalo postoj koně.
Správným vystrouháním se naopak mohou chyby růstu kostí a různé nedokonalosti i korigovat.

Koník se při celé té proceduře nudí, takže si obstarává zábavu různým škubáním nohou v nejnevhodnějších chvílích, couváním a v neposlední radě opíráním své veliké hlavy o "držákova" záda, jak je vidět na fotografii.

Když se tato procedura zopakuje čtyřikrát, výsledkem jsou krásná úhledná kopýtka jako z cukrkandlu, zpocený utahaný "podkovář" a bolavá záda.
Ale stojí to za to.

Šťastnou cestu, Taši

Tak to konečně přišlo. Do nekonečna se to oddalovat nedalo a nakonec se našli lidé, kteří si našeho drobečka odvezli.
Počítali jsme s někým jiným, když se ozvala slečna z Prahy, že má siamskou kočičku přesně jako náš Taši a že k ní hledá kamaráda. Smutně jsme jí museli říci, že kocourek už je zadaný, ale paní, se kterou jsme byli domluvení, se neozvala během dalšího týdne, takže jsme nadšeně volali na Prosek!

A dnes jsme se seznámili. Tašíček bude bydlet u mladých lidí, Katky a Lukáše, kteří vypadají, že jsou do koček blázni přinejmenším jako my. Jejich kočička si žije jako ve vatě. Náš drobek si nemohl vyhlédnout lepší rodinu. Hned jsme se dohodli, že se budeme navštěvovat a že si budeme psát a krátké posezení u čaje se protáhlo na dvě a půl hodiny zaujatého povídání o kočkách a všem možném.


Taši se mezitím předvedl jako lovec plyšových myší, trochu se prospal, předváděl mi v náručí, že dovede být vláčnější než ragdoll a nakonec svou novou rodinu řádně označkoval zuby a drápky.





V půl jedenácté v noci jsme se dojemně rozloučili, Taši si zprvu trochu stěžoval, že je proti své vůli balen do vestičky, ale když zjistil, jak je pohodlná, zmlknul a nasadil výraz dobře naloženého právě narozeného miminka - zde vidíte šťastné rodiče s novým přírůstkem :D

Taši, přejeme ti v novém domově hodně škrabadel, hory granulí a masa a hlavně
štěstí s novou kamarádkou a báječnými "rodiči"!

Shepherd´s anything

Noc se hodí ke všelikým věcem.
Třeba k četbě zajímavostí, které kdosi zanechal na stránkách svého blogu napospas široké veřejnosti. Tak nějak jsem včera narazila na text Češky žijící v Anglii, paní Betty Boo, kde se praví, že...

Angličané mají pro některá běžná jídla ty nejbizarnější názvy a vinou nejednoznačných překladů zní mnohé tradiční pokrmy přinejmenším zvláštně. Klasickým příkladem je shepherds (nebo cottage) pie. Cizinec, přeloživše si pie jako koláč (tj. sladký zákusek), bude šokován zjištěním, že se jedná o hlavní chod obsahující jehněčí maso a s nedůvěrou daný chod zavrhne, čímž se ochudí o vynikající masovou směs v hutné omáčce zapečenou pod vrstvou bramborové kaše se sýrovou kůrčičkou, neb pie by se měl přeložit volně jako cosi zapečeného. Angličané připravují verze s různým masem, shepherds – jehněčí, cottage – hovězí, cumberland – s klobásou, fish – rybí, a z vlastní zkušenosti musím potvrdit, že se jedná o lahodný sytý pokrm, který vás v zimě pěkně zahřeje.

My jsme dneska s Teranell takový shepherd´s pie zkusili připravit - jen naši pastýři měli k dispozici králíka místo jehněte.
A nyní - krok za krokem!
Varování: následující text bude obsahovat snímky syrového masa! :o)

Nejprve jsme do zapékacího hrnce nasypali bobkový list. (Vždycky jsem si přála nacpat někam celý pytlík vavřínového lupení...)


Potom jsme listy založili vrstvou slaniny. Musím konstatovat, že mnohem lepší "slanina" byl vestfálský bok, příště jim v Tescu už definitivně nebudu věřit.


Další vrstvu tvořila směs výborných třeboňských lesních hříbků a pórku. Hříbky jsme měli mražené díky Péťově mamince, budiž jí za to dík, takže jsme si nemuseli vypomáhat žampiony.


Pak přišel nařadu králík, osolený a naporcovaný. Krásně se vešel. V této fázi se přiživily kočky, takže další postup už bedlivě sledovaly s námi. Zajímalo je, jestli dostanou něco z každé vrstvy. Dostaly - kůži ze slaniny.


A nakonec se musí masíčko pořádně okořenit čerstvě mletým pepřem. "Kde všichni ti lidé berou pořád čerstvě mletý pepř?" říkala jsem si bezelstně, až na nás jako osvícení sestoupil mlýnek.


Pak následovala další vrstva houbovo-pórkové patlanice posypaná petrželí (my měli jen sušenou). Na tomto místě vám prozradím, že Teranell patří do toho vzácného klubu lidí, kterým nevadí houby, ale zase si pořád myje ruce :-)
Utěrku jsem jí ale nebrala. To bych byla blázen, házet jí klacky pod nohy. Kdo by k nám jezdil dělat ty úžasné recepty?


Pak přišly konečně na řadu na plátky nakrájené brambory, posolené a popepřené, jak jinak.



Nakonec další vrstva slaniny, ale také petrželky. Prý jí tam má být opravdu hodně. My se s tou sušenou loňskou třeboňskou moc nerozšupovali, báli jsme se, jaká bude, ale nezklamala, i když byla navíc kořenová a ne kudrnka.


Takže v závěru, zalité ještě lehce červeným vínem, to vypadalo takto:


Pak jsme to celé přiklopily pokličkou a na dvě hodiny šouply do trouby na 160 stupňů.
Po dvou hodinách jsme hrnec vytáhly... a... hledejte rozdíl! Jeden tam je a není to "upečenost".


Vypadalo to báječně a ještě lépe to chutnalo na talíři. Uvnitř byla fůra výborné šťávičky a králík, ta obluda tuhá, vysušená, byl šťavnatý a úplně se rozsýpal. Vypili jsme k němu osmiletý Rýnský ryzlink naprosto unikátní chuti od Teranellina strýce, soukromého to vinaře velkopavlovického. Tímto jim oběma buď vzdána čest!


A pro ty, kdo dočetli až sem, mám ještě jeden krásný odstavec. Protože není pastýř jako pastýř a tento recept opsaný z "Keltské kuchařky" pochází ze staré Anglie. Když máte trochu představivosti, pošle vás na dalekou cestu až k nějakému nočnímu ohni, do dávných a nebezpečných dob, kde ve tmě za zády bečí ovce a ve tmě číhá Bestie z Podlondýna.

...Slova se mu sama vyhrnula z úst: "Oba jste blázni. Žádní andělé neexistují."
Markýz přikývl: "Ach tak. Ano. Rozumím ti. Žádní andělé neexistují. Stejně jako neexistuje žádný Podlondýn, žádní krysomluvčí, žádní pastýři v Shepherd´s Bush."
"V Shepherd´s Bush nejsou pastýři," řekl Richard unaveně.
"Ale jsou," ozvala se Hunter ze tmy těsně u jeho ucha.
"A modli se, ať je nikdy nepotkáš."

(Neil Gaiman: Nikdykde)

Bałtyk, den III.-IV. - Swinoujscie

Jeli jsme dál a poprchávalo. Typické pošmourné polské odpolední počasí, zdálo se nám. Kolem lesy, louky, golfové hřiště... až jsme dojeli na takovou podivnou křižovatku. Kam dál? Všude úplně nesrozumitelné cedule a na mapě divně rozmazané značky. Je to most? Není to most? Kolem jelo auto. Za ním! Ten určitě ví, kam jede.
Jel na trajekt. Zmateně jsme zastavili. Byli jsme unavení a nemohli jsme nikde najít cedule, kolik ta legrace stojí. To už nás ale přátelský chlápek navigoval, jak se zařadit mezi auta na palubě. Najeli jsme, zaparkovali, za námi další - a byli jsme v pasti.
Naštěstí nikdo nepřišel a nezkasíroval nás. Věřte nevěřte, později jsme z mapy vydedukovali, že do Swinoujscie se jinak než lodí z polské strany dostat nedá.

Z trajektu jsme nevjeli do životem bujícího města, jak bychom čekali, ale do jakéhosi lesa. Stačilo však sledovat pěknou, širokou silnici, a dostali jsme se na předměstí, kde na nás přátelsky mrkala Biedronka (Beruška) - supermarket. Potřebovali jsme lehce doplnit zásoby v potravinách (o mentolové bonbony, divný čaj a čokoládové sušenky - věřte, že Poláci UMÍ dělat dobré sušenky), v drogerii jsme ulovili "chustečky" proti komárům (jsou jich tam mračna) a naproti baterky do foťáku (které nefungovaly) a pečivo. Náplně do plynových vařičů neměli.
Z centra k nám doléhala hudba, tak jsme zaparkovali na kraji přístavu a vyrazili hledat ten "ruch".
Nikde žádný moc velký ruch nebyl. Podvečer, poloprázdno, jen lodě v přístavu nezklamaly a byly nádherné - od kýčovitých historických replik až po ty vojenské, v dálce.
Vydali jsme se hledat místo, kde se najíme - pro začátek. Obešli jsme půl Swinoujscie, aspoň nám to tak připadalo, a nenarazili na jedinou smazialnu a skoro na žádnou pamětihodnost. Zato jsme blízko přístavu našli úplně komunistické sídliště. Čím dál otrávenější jsme se nořili hlouběji do města, až na nás vykoukla úžasná vyhlídková věž! A pod ní pizzerie s levnou a výtečnou pizzou. Přejedli jsme se a pak udělali ještě noční fotku, z leže na chodníku (foťte něco takhle zblízka, když máte za zády další cihlový superbarák).

Když jsme vyšli ven, zlákala nás vzdálená hudba houslí. Příjemně naladěni a konečně v té správné části města jsme kolem nespočtu zahradních vilek a (jak jinak) cihlového kostela s nápisem Stella Maris došli na výspu u jachtového přístavu. Obklopen lesem stěžňů se tam konal jakýsi Water festival - koncert, atrakce, stánky, podobně jako na každé pouti u nás, ale se škeblema ;-)
Víc než to nás zajímal slavný větný mlýn, maskot města, který tu někde měl být, ale nebyl. Totálně utahaní jsme se aspoň pokochali strašidelně nasvícenými loděmi a obrovskými jeřáby a dopotáceli se k autu. To už byl Péťa v posledním tažení, takže jsem ho naložila a vydala se hledat, kde přenocujeme. Zapíchli jsme to na lesní cestě u jakéhosi objektu, který převelice štěkal. Kolem hluboký, totálně mokrý vlkodlačí les a my parkujeme u nějakého superhlídaného námořního objektu... který se ráno ukázal být útulkem pro psy. Zamávali jsme Alíkům a celí pomačkaní vyrazili prozkoumat, co jsme ze Swinoujscie ještě neviděli - najít Wiatrak a informační kancelář! Koupit mapy!

Snídani jsme absolvovali na dece, rozložené na mokrém trávníku krajnice jakési lázeňské ulice, ve slanou vlhkostí naplněném vzduchu, jen pár stovek metrů od německé hranice, za hrkavého klapání kočárů a povozů s turisty. Z druhé strany nás míjeli po chodníku rikši (!) a cyklisti a naproti se jako křídla kormoránů rozkládaly stánky se ... škeblemi a jinými suvenýry.
Spokojeně najedení jsme zaparkovali u druhého, vnitroměstského výlezu z trajektu, a hnedle jsme našli Turist info. Slečna uměla plynně anglicky, věnovala mi plán města a ukázala, kudy do knihkupectví. Zatímco Péťa dospával v autě, koupila jsem tam úžasnou automapu Polska, nekoupila CDčko kapely łzy a bolestivě šlápla na nohu jednomu mladíkovi.
Plán nám prozradil, že Swinoujscie je památek plné, ne, že ne. Nejblíže byl Fort Aniola, takže to byla jasná volba. Další byly po cestě k Wiatraku, pamětihodnosti ne snad největší, ani nejkrásnější... ale nebudeme předbíhat.
Pevnost Anděla nás velice, velice mile překvapila. Stará se o ni jakási nezisková organizace, reprezentovaná dvěma slečnami v dobovém vojenském oblečení, které jednak podávají odborný a vtipný výklad, jednak se o nás zajímaly a ptaly se, zda jsme rozuměli.
Celé město má velký strategický význam. Fort Aniola, Gerharda a Fort Zachodni postavili Prušáci, čímž pokryli palebnou silou přístav. Němci se o pevnosti celkem starali, zruinovali je až Rusové - a posléze nezájem úřadů. Teď se o ně starají tyto organizace, pořádají tu výstavy, koncerty, slaví Beltine, pečou buřty, pokoušejí se o rekonstrukci vikingských stavbiček a vůbec se všemožně snaží přilákat veřejnost.
Kouzlo Pevnosti Anděla, pojmenované mimochodem podle římského Andělského hradu, spočívá mimo jiné v syrovosti, plynoucí zjevně z nedostatku peněz. Vše vypadá, jako by si Rusové před pár dny sbalili baťůžky a nechali to vybydlené, tiché, barevně počmárané...
Fascinovaly nás podivné nepravoúhlé místnosti, kamrlíky, okénka, úžasné kamenné schodiště, které se nikomu nepodařilo ukrást, ale z něhož nenechavci kdysi vymontovali železné vzpěry, takže šutry visely napůl ve vzduchu... Na ochozu se pěstují růže a nad nimi se tyčí a trčí do stran radiostanice, nad kterou se slečny rozplývaly, ale nepochopili jsme přesně, proč.

Další Fort po cestě k Wiatraku nás tolik nezaujal - bylo to vojenské muzeum, dětičky jásavě šplhaly po vystavených protiletadlových dělech... pryč odsud. Vždyť cesta dál bylo o tolik krásnější. Vedla po opuštěné, špinavé písčité pláži plné rákosí a dokonalých výhledů na "industriální krásy" města. Psí tlapky šněrovaly mokrý písek, čáru přílivu lemovala krajka rozbitých škebliček a za zády lákal labyrint rakytníkového, vrbového a bukového lesa.
V lehkém dešti, už zase lehce nachlazení (berte si do Polska DVA svetry!) jsme konečně přelezli závěrečnou dunu s krásnou stříbrošedou travou a uviděli v dálce malinké molo s malinkým bílým větrným mlýnem, jako z cukru. Molo bylo betonové s velikými barevnými kameny, míjely ho rybářské čluny s rozsvícenými lampami, kolem se motali mokří turisté a houfy racků, labutí, kachen a vran, a k mlýnu pro panenky jsme raději nešli - nechtěli jsme se prodírat lidmi a zkazit si dojem, kterým na nás působil - jako malinká nevěsta stojící na špičkách na konci mola a mávající námořníkům.
Romantiku nám překazil sílící déšť. K autu jsem dorazili zmoklí a nostalgičtí, Swinoujscie se nám zakouslo do srdce. Ještě jsme si slíbili, že se sem určitě vrátíme, třeba na každoroční prázdninovou obrovskou regatu, a vyrazili jsme. Čekala nás dlouhá cesta tentokrát po větších silnicích, které nás měly dovést až někam na pomyslný střed polského pobřeží.

Skopová noha, bramborák a dýňová kalamita

Už nějakou dobu mi v počítači odpočívá databáze nafocených jídel. Dneska bych se ráda pochlubila těmi nedávnými, nejnovějšími. V první řadě je to skopové stehno - nad kterým se rozpoutala debata, jestli skopové je pouze z ovce, nebo možná i z kozy - a tak nevíme, komu jsme to okousali nohu. Každopádně jsme ji zakoupili v masně v Liběchově, v té lákavé, tajemné masně, ve které se nikdy nezastavím a vždycky toho lituji, protože tam mají věci, které jinde nekoupím, a také Medovou marinádu od Avokáda, a tu už vůbec, ač je to záhada.
Tedy, zakoupili jsme nohu a nacpali ji do mrazáku, nevěda, co s ní. Vešla se jen tak tak. Po nějaké době se začala dožadovat zpracování - velmi účinně překážela.
Našla jsem na netu recept, zahrnující spoustu slaniny, rozmarýnu, česneku a červeného vína. Nahoře vidíte, jak to vypadalo, když jsem na tom půl hodiny dováděla.

Další, čím se chci pochlubit, je, jak jsme experimentovali podle receptu Šárky z krásných kuchařských stránek dolcevita.blog.cz
Bramborák jsem měla vždycky spojený s dobrou, ale hrozně mastnou těstovitou hmotou, které se člověk přejí po třech soustech. Její verze je bez mouky, se zachováním bramborákova "osobitého šarmu" , který tvoří dle mého majoránka (jak božsky voní ta od Yenn ze Zimoře!), brambory a česnek. Výsledek je lehký, křupavý, výtečný... Už nikdy jinak! Smažil Péťa, dokonce na vlastní pěst vylepšil směs jalovcem, a k mému překvapení to bylo zajímavé a poživatelné.
Placky dohnal k tenkokřupavé dokonalosti - dokonce je obracel ve vzduchu jako palačinky!

Třetí kulinářskou novinkou dnešní noci je, že jsem konečně sehnala dýně! Jsou zcela... roztodivné. Posuďte sami. Z té modré hodlám udělat polévku. Už se hrozně těším.
Dýním zdar!

Dýně jsou masožravé ovoce

Nikdy bych si nemyslela, že tomu propadneme. Začalo to poslední Kikurou letošního léta. Ze Zimoře jsme si ji přivezli s instrukcemi k výrobě šťávy a kandované dýně.
Když jsme okrájeli povrch, ronila Kikura slzy, tuhnoucí v krásné malé "gumové" perličky. Nejprve jsme ji nakrájeli na kostky a uvařili klasickou dýňovou šťávu (kilo cukru na litr vody a kyselinu citronovou podle chuti). Ulepené kostky jsem pak zneškodnila v sušičce ovoce, ze které mi sice Péťa půlku vyjedl, ale i tak máme milou sklenici sladkých dýňových kostiček.
Tahle dýně se ale vůbec Kikura nejmenuje. Je známa jako Zelená nebo Oranžová Hokkaido, japonský typ dýně, a mimo jiné se jí říká i Ushiki Kuri. Takže už víte, proč Yenn letos pěstovala dýňové Uši? A jak vypadá Kikura?
Doporučuju vám ji! Je to dýně s osobností (a má prima pevnou dužinu).

Nejhorší je, že mě to začalo bavit. Za tři dny jsem Na Štěpáně koupila dvě další - zelenožlutě pruhovanou a divně růžovou dýni. Když Petr odjel na Invex, vrhli jsme se se Štěpánkem na ně. Nejdřív jsme vydlabali a očistili semínka - z té pruhované byla zelená, ta dobrá. Zato dužinu má světlou a nevýraznou, i když se zajímavou strukturou - jako by v ní byly zevnitř přilepené špagety. Růžová mrcha byla legračně spláclá. Vnitřek měla standartně oranžový a semínka bílá, loupací.
Štěpík vymyslel obličeje a hojně se podílel na jejich vyřezávání, čímž dostala růžovice podivně zavilý výraz.
Byla to ale dobrá terapie - Štěpánek si totiž vzal letos do hlavy, že "dýně jsou masožravé ovoce" a hodně se kvůli tomu nabrečel hrůzou po shlédnutí tohoto videa na youtube: http://www.youtube.com/watch?v=NPde0Nr5GeA
No naše dýně naštěstí lidi nežerou, jak jsme si i empiricky ověřili.
Z vnitřku jsme uvařili další výbornou šťávu s jablky, skořicí a zázvorem a to, co zbylo po slití šťávy, jsme nacpali do skleniček - už jsou skoro snědené. Soukromě tomu říkáme dýňová patlanice a je to hrozně dobré.
Šťáva odpočívá na čestném místě v naší nové kredenci z vetešnictví pana Werthaima, kterému vděčíme za náš domeček.

A proč je nejhorší, že mě dýně začaly bavit? Protože už nemůžu žádnou další nikde sehnat.

Bałtyk, den III. - Volinský národní park

Další den jsme konečně vyrazili do Volinského národního parku. Noc na pláži mě lehce poznamenala bolením v uchu a tím pádem rozmrzelou náladou, v igelitce jsme měli bulečky a máslíčko a v zásobách výbornou goudu od Morgie, tak jsme nakonec zastavili na lesní cestě u silnice a za vsí Pustkowo kousek od cedule "nesbírejte mrtvé ptáky" (Péťa položil správnou otázku, proč by je vůbec měl někdo sbírat?) jsme uvařili čaj. Měli jsme s sebou dva druhy - Vánoční z Ikey - pořádný voňavý silný ceylon s kousky pomeranče a legračními kuličkami koriandru a Zelený (nevím už jaký), takže volba byla jasná - Helenka potřebovala svou drogu. Nasnídali jsme se a pokračovali směrem na západ.
První zastávkou ten den bylo městečko Dziwnów. Po cestě jsme si četli Sníh od Stephensona, ale když jsme zaparkovali prakticky na nábřeží malého kouzelného přístavu, nebylo už na četbu ani pomyšlení. Konečně jsme narazili na něco, co se tvářilo jako "civilizace" - dokonce tu měli wifi připojení pro lodě. Nábřeží jimi bylo lemováno - nebylo jich mnoho, Dziwnów je malinký, ale bylo tu od všeho trochu. Německé, polské i ruské jachty, dvě veliké motorové repliky pirátských plachetnic (to jsem ještě netušili, že je to tam móda a že je nevidíme naposledy), rybářské bárky s "ježky" tyčí na přídi (nebo zádi, safra :D) i veliké soukromé lodě s nápisy přibližného znění "soukromý statek". Statek, statek... lámali jsme si nad tím hlavu, a ona je to paluba.
Co bylo ale na Dziwnóvě nejlepší, byly stylové udírny.
Ryba wędzona nám nesměla ujít a protože nám pořád připadalo, že je buď čas oběda nebo večeře, zahloubali jsme se do tajemných rybích jmen a vybrali si karmazyna. Byl báchorečně lahodný. Jedli jsme ho rukama schovaní za velikou špinavou lodí, v místech, kde se turistický přístav měnil v užitkový, a připadali si hrozně stylově! Moře báječně plácalo do černého plechu a voda páchla po řasách.

Na cestě z Dziwnówa jsme přejeli modře natřený zvedací most - bylo vidět, že tady se vše přizpůsobuje vodním cestám. O kousek dál jsme si pak prohlídli jeden z nesčetných cihlových kostelů "severského typu" - tenhle byl ve vsi Kolcewo, zasvětili ho svaté Kateřině a pan farář za farou v parku sušil ve větru sutanu na žebříku mezi dvěma stromy.

Konečně jsme se zanořili do Volinského národního parku. Poznali jsme to hned, podle huňatých lesů... a taky cedulí. Bylo popoledni, teplo a slunečno, a tak jsme u jedné takové zastavili. Hned naproti, za nově opravenou silnicí, která měla krajnici vysokou jako schod, se lesklo nenápadné jezírko s krásnými odpočinkovými zákoutími a přátelskou turistickou tabulí, která nám objasnila, že nápad obejít si ho stylem "za-chvíli-jsme-zpátky" není vzhledem k jeho rozloze, ukryté z větší části v kožichu lesa, dobrý nápad. Takže jsme se jen pokochali, pozdravili s komáry, po očku koukli na divné turisty se satelity na velikém autě a zkusili stezku vedoucí k moři na druhé straně.
Bylo to naprosto nečekaně krásné - a pěkně daleko. Jenže nás ten přímořský les tak okouzlil, že nám to bylo fuk. Šlapali jsme a šlapali pískovou cestičkou mezi jalovci, borůvčím, černýši, vysokým mechem všech možných barev a kdo ví, čím vším dalším. Kouzlo té krajiny spočívalo ve dvou věcech - že byla tak zelená a šťavnatá, a pak - nebylo tu křovinné patro. Člověk viděl do dálky, kam až dohlédl, jen kmeny borovic na mechovém koberci, občas padlý kmínek, občas zapomenutou, jiným odstínem zelené zarostlou cestu... shodli jsme se, že kdyby za stromem vystoupil elf nebo hobit, vůbec by nás to nepřekvapilo. V tom romantickém rozpoložení by si člověk skoro představoval i jednorožce. Skutečně.
Konečně nám zvyšující se hustota protijdoucích prozradila, že se blížíme k moři, a za chvíli jsme byli na té nejhezčí pláži v Polsku.
Vlny tu byly vysoké tak, že se nikdo nekoupal, ale všude jsme potkávali pískové "hrady" - zábrany proti větru zpevněné klacky a větvemi. Na některých vlály sušící se šaty jako prapory. Ťapali jsme po čáře příboje, sbírali škeble a zkoušeli dohlédnout až k nedalekému majáku, který přece musel být hned za "támhletím" ohybem. Došli jsme hodně daleko, ale byl asi až za tím dalším, a báli jsme se nechat auto tak dlouho u silnice, tak jsme ho nenašli.
Aspoň jsme se ale pořádně vyřádili - nikde nikdo, a tak jsme ze sebe strhali šaty a vlítli jsme do těch řvoucích vln. Bylo to nezapomenutelné koupání.
Vůbec celé to místo bylo nezapomenutelné. Péťa si odtud přinesl zvláštně fialový placatý vyplavený klacek, já hromadu škeblí a fotky příbřežních kytiček a oba zvláštní, nostalgický pocit, že jsme viděli divokou přírodu a divoké moře... Bylo nám líto, že musíme odejít.

Auto nám naštěstí nikdo nevykradl a tak jsme zamířili dobře naladěni na nejzápadnější výspu Polska, Swinoujscie. Počasí se lehce zhatilo, ale to nám nevadilo, trochu unaveně jsme hleděli do mapy (já) a vymotávali se systémem uzavírek a neznámo proč vznikajích kolon aut (Péťa) směrem k dalšímu večeru.
A večeři. Už jsme zase měli hlad.