Koňská manikúra

Letos ten čas strašně letí. Ani jsem se nerozkoukala a podzim profrčel kolem jako neřízená střela.
Za naším chlupatým koníkem na Vysočinu jsem zabrousila na týden někdy o prázdninách a pak jsem si překvapeně uvědomila, že už je skoro zima a já jsem se tam ještě nedostala. Tak jsme vyrazili.
Pominu, jak jsem parádně bloudila zasněženým Pelhřimovskem, nakonec jsme dojeli a užili si příjemný den a noc v Kalné Hati. Moc jsme toho nenafotili, počasí nám absolutně nepřálo, ale přeci jen něco zajímavého se našlo - strouhání kopyt. Rozhodla jsem se ho tu zvěčnit, protože mě samotnou ta činnost nepřestává fascinovat - a ostatní se mohou zase jednou trochu vzdělat! :)

Péče o koňská kopyta je celá věda. Koňáci se neustále hádají o to, zda kovat či nekovat, zda mazat či nemazat a z různých pohledů mají pravdu všichni.
Každopádně je fakt, že za dobu svého života s člověkem se koně změnili, ztratili přirozené podmínky a dnes nás potřebují, abychom udělali to, o co se dříve staral tvrdý terén a desítky nachozených kilometrů denně. I tak zůstává faktem, že zdravé kopyto bylo vždy pro koně životně důležité a divoký kůň, který začal mít s nohama problémy, byl odsouzen k smrti.
Kloním se k názoru, že pokud to není ze zdravotních či jiných důvodů nutné, je lepší nechat kopyto bosé. Další věcí pak je, že pokud se kopyto má mazat, pak mokré, protože mazadlo uzavře vlhkost uvnitř a rohovina si udržuje pružnost - když se namaže rohovina vyschlá, nijak zvlášť se tím nezvlhčí a povrch pak vlhkost naopak odpuzuje. Každé kopyto je pak třeba zhruba jednou za 4-6 týdnů vystrouhat, což je ekvivalent ostříhání nehtů.
Tolik teorie.

V praxi to vypadá takhle.
Nejprve je třeba kopyto očistit od bláta, pilin, kamínků či hnoje. S vyschlou rohovinou se extrémně špatně pracuje, takže této fázi někdy pár dní předem předchází - v horkém létě třeba - tzv. nabití mokrým jílem nebo něčím podobným, co předá kopytu vlhkost.
Potom se nožem upraví střelka, měkká střední část kopyta, do správného tvaru. Ten je trojúhelníkový s vybraným středem. Když se nechají kolem střelky hluboké škvíry a "převisy" rohoviny, může to mít za následek zase různé hniloby v důsledku přílišného zavlhčení. Tato fáze mi připomíná krájení sýra a vypadá to moc hezky, jak se kopýtko odhaluje a "čistí".

Nyní přichází na řadu největší zázrak techniky, veliké kovářské kleště, kterými je třeba odštípat přerostlou část vnější stěny. Ta je pěkně tvrdá. Okolo sedí psíci a čekají na skrojek rohoviny jako na žvýkačku. Čím rovněji se kopyto oštípe, tím méně další práce s rašplí.

Další podivuhodný nástroj jsou jakési dlátko, zbroušené po straně, a zahnutý nůž ve tvaru háčku. Když je kopyto seštípané, těmito nástroji se vydlabe, aby nebylo ploché, ale mělo pěknou klenbu.











Rašplí se potom plocha kopyta i vnější hrana srovná, aby se kopýtko sešlapovalo pravidelně a stejnoměrně, aby správně přenášelo tlaky, kam má, a nedeformovalo postoj koně.
Správným vystrouháním se naopak mohou chyby růstu kostí a různé nedokonalosti i korigovat.

Koník se při celé té proceduře nudí, takže si obstarává zábavu různým škubáním nohou v nejnevhodnějších chvílích, couváním a v neposlední radě opíráním své veliké hlavy o "držákova" záda, jak je vidět na fotografii.

Když se tato procedura zopakuje čtyřikrát, výsledkem jsou krásná úhledná kopýtka jako z cukrkandlu, zpocený utahaný "podkovář" a bolavá záda.
Ale stojí to za to.