Bałtyk, den IV.-V. - Ustka

Když jsme opustili Swinoujscie, bylo sychravo, a sychravo bylo celou cestu na Východ. Počasí se rozhodlo, že nám ukáže, zač je toho na Baltu loket. Lehce provlhlí a bez nálady jsme zamířili na jih Volinského poloostrova a najeli na velký západo-východní tah. Jak jsme ale projížděli městy a městečky, začali jsme plánovat, kde dnes zakotvíme, a nálada se pomalu lepšila. Cesta byla únavná - po přejezdu Německa se nám nějaké dvě nebo tři hodiny řízení zdály jako chvilka, ale ve skutečnosti jsme byli utahaní a trochu posmutnělí, že se vzdalujeme od moře - nějak jsem k němu přirostli.
Také nás pálila jiná věc, náš foťák už měl plnou kapacitu a bylo bezpodmínečně nutné z něj fotky nějak stáhnout. Několikrát jsme se někde zastavili, abychom našli netovou kavárnu nebo jiné místo, kde si je přepálíme, ale prosím vás, něco takového? Zkuste to v příštím městě... Tak jsme si aspoň vyfotili obligátní cihlový kostel a pokračovali v cestě i hledání.
Pozdě odpoledne jsme konečně měli za sebou větší část plánované cesty a nastal čas hledat, kde se ten den zastavíme. Volba padla na přímořské letovisko Ustka.
Ustka je zřejmě docela známým a vyhledávaným výletním místem. Překvapila nás širokými výstavními ulicemi, spoustou atrakcí pro turisty a velikou a asi i starou "nábřežní" promenádou.
Teď už se ale snášel večer a my citelně pociťovali potřebu vyspat se "v civilizaci". Začali jsme hledáním parkoviště. Ceny nás ale omráčily, a tak jsme z nalezeného parkoviště rychle vycouvali a nakonec nechali auto u kostela, který byl sice od centra dál, ale netahal z nás peníze. Na večeři jsme zakotvili v malém námořnickém baru, dali si ryby, jak jinak, a pomalu se vyhřívali a sytili, až už byla tma. Všechna ubytování byla obsazena, a tak jsme se aspoň prošli večerními ulicemi a zaparkovali - opět - v lese za městem. Naštěstí jsme byli každý večer tak unavení, že nám tenhle nepohodlný způsob spaní ani nevadil.

Ráno jsme se vrátili, abychom si ten turistický zázrak prohlédli za světla, a musím uznat, že to tam mají opravdu pěkné. Tak především tam mají malý maják, který vypadá jako domeček. Není ani nijak zvlášť velký, se svými monumentálními příbuznými z pobřežních lesů se nemůže měřit. V popředí záběru možno vidět Péťu v šílených pruhovaných kalhotách ;-)

Jako každý správný polský přístav mají také kýčovité historizující lodi s motorem, diskotékou a příšerným moderátorem, který haleká tak, že by to probudilo mrtvého. Jízda na nich dokonce ani nebyla tak drahá a málem jsem podlehla pokušení, představa, že se podívám kousek dál na moře, byla lákavá, ale odolala jsem díky Péťově nechuti nechat se vozit tím halekajícím šílencem kolem pobřeží. Tak jsme si aspoň pořádně prohlédli racky, nebo možná buřňáky, bylo jich tam spousta a byli moc fotogeničtí.

Kolem oběda jsme si dali halibuta a pangu u jedné z desítek smažíren v parčíku za majákem. Komerce tu už dostoupila takového stupně, že nám ani tak strašně nechutnalo, jako jinde - z umělohmotných talířů, umělohmotnými vidličkami, pod reklamním slunečníkem ... a kolem se proháněly děti na pronajatých vozítkách.
Alespoň jsme napsali pohlednice domů. Tak nějak jsme z toho měli dobrý pocit, to přece patří k dovolené, psát pohlednice. :)
Na obrázku je krásně vidět, jaké ryby se dají v Polsku koupit.

Krátce před odjezdem nás zastihla pořádná průtrž mračen, všichni turisté se natlačili pod stromy a my s nimi, ale suší jsme nezůstali. Někteří rezignovali a capkali v těch proudech deště kolem nás. My jsme si dali vafli (Péťa) a zmrzlinu (já) a Péťovi jsme ještě koupili půl metru dlouhou bagetu s obložením, ale nebyla moc dobrá. Holt komerce... Ale přeci jen se nakonec jedno pozitivum našlo - fotolab, ve kterém za levný peníz vypalovali na CDčka karty z foťáků. Zatímco to Péťa zařizoval, já jsem si užívala odlehlé zákoutí ne-turistického konce přístavu s krásnými rybářskými loděmi a velikou halou Aukcje rybne v pozadi za kanálem.

Někdy brzy odpoledne jsme se pak konečně vydali dál, do dalšího přírodního parku.