Co bylo ale na Dziwnóvě nejlepší, byly stylové udírny.
Ryba wędzona nám nesměla ujít a protože nám pořád připadalo, že je buď čas oběda nebo večeře, zahloubali jsme se do tajemných rybích jmen a vybrali si karmazyna. Byl báchorečně lahodný. Jedli jsme ho rukama schovaní za velikou špinavou lodí, v místech, kde se turistický přístav měnil v užitkový, a připadali si hrozně stylově! Moře báječně plácalo do černého plechu a voda páchla po řasách.
Na cestě z Dziwnówa jsme přejeli modře natřený zvedací most - bylo vidět, že tady se vše přizpůsobuje vodním cestám. O kousek dál jsme si pak prohlídli jeden z nesčetných cihlových kostelů "severského typu" - tenhle byl ve vsi Kolcewo, zasvětili ho svaté Kateřině a pan farář za farou v parku sušil ve větru sutanu na žebříku mezi dvěma stromy.
Bylo to naprosto nečekaně krásné - a pěkně daleko. Jenže nás ten přímořský les tak okouzlil, že nám to bylo fuk. Šlapali jsme a šlapali pískovou cestičkou mezi jalovci, borůvčím, černýši, vysokým mechem všech možných barev a kdo ví, čím vším dalším. Kouzlo té krajiny spočívalo ve dvou věcech - že byla tak zelená a šťavnatá, a pak - nebylo tu křovinné patro. Člověk viděl do dálky, kam až dohlédl, jen kmeny borovic na
Konečně nám zvyšující se hustota protijdoucích prozradila, že se blížíme k moři, a za chvíli jsme byli na té nejhezčí pláži v Polsku.
Vlny tu byly vysoké tak, že se nikdo nekoupal, ale všude jsme potkávali pískové "hrady" - zábrany proti větru zpevněné klacky a větvemi. Na některých vlály sušící se šaty jako prapory. Ťapali jsme po čáře příboje, sbírali škeble a zkoušeli dohlédnout až k nedalekému majáku, který přece musel být hned za "támhletím" ohybem. Došli jsme hodně daleko, ale byl asi až za tím dalším, a báli jsme se nechat auto tak dlouho u silnice, tak jsme ho nenašli.
Aspoň jsme se ale pořádně vyřádili - nikde nikdo, a tak jsme ze sebe strhali šaty a vlítli jsme do těch řvoucích vln. Bylo to nezapomenutelné koupání.
Vůbec celé to místo bylo nezapomenutelné. Péťa si odtud přinesl zvláštně fialový placatý vyplavený klacek, já hromadu škeblí a fotky příbřežních kytiček a oba zvláštní, nostalgický pocit, že jsme viděli divokou přírodu a divoké moře... Bylo nám líto, že musíme odejít.
Auto nám naštěstí nikdo nevykradl a tak jsme zamířili dobře naladěni na nejzápadnější výspu Polska, Swinoujscie. Počasí se lehce zhatilo, ale to nám nevadilo, trochu unaveně jsme hleděli do mapy (já) a vymotávali se systémem uzavírek a neznámo proč vznikajích kolon aut (Péťa) směrem k dalšímu večeru.
A večeři. Už jsme zase měli hlad.
6 komentářů:
Fáájne ;)
Btw.. "statek" je, myslím, označení pro "loď" ;)
Těším se na další :)
... jsem ráda, že gouda byla ok ;)
Hele, Kany, to to píšeš vždycky takhle po nocích? :)
To víš, čas je, teprve když se podaří neškodnit dítě :D
Nádhera... Po tohmle článku mám sto chutí se sebrat a vyrazit do Polska:-D
Nejhezčí pláž (nejen v Polsku)si musí najít každý sám:-)Vím o třech a letos najdu další...
Vsak ja se taky letos chystam objevit dalsi... ;) Tam se clovek musi porad vracet...
Okomentovat