Bałtyk, den II. - Niechorze

Další den jsme měli v plánu užívat si Moře.
Ale užívat jsme si ho vlastně začali už tu noc - koneckonců vlastně byl nový den. Na pláži ani noha. K mému zklamání to nebyla ta divoká pláž plná chaluh, škeblí a naplavenin, ale kultivovaná hladká plocha s krotkými vlnkami. I když... červené a barevné kamínky v malebných proužcích na linii přílivu... opuštěná rybářská loď jako vyplavená mrtvá velryba, sloupky dřevěných vlnolamů obrostlé vilejši, betonové molo zabíhající do vody... a docela daleko! Kolem něj už moře pubertálně vyvádělo a občas praštilo vlnou pod panely takovou silou, až zaduněly, a slaná voda vytříkla škvírami nahoru. Skoro jsem se bála. Voda byla černočerná a děsivě nebezpečná - aspoň se tak tvářila.

Zpět jsme se vydali podél pobřeží směrem k našemu majáku. Bylo to daleko. Minuli jsme postupně zadní (nebo přední?) trakty vilek a hotýlků a městečko přešlo v listnatým lesem porostlý břeh. Jeho stěny byly příliš strmé na slezení, moře z nich asi pořád rádo ukusuje (jen si počkejte, to jsme pak ještě viděli, jak to vypadá, když moře ukusuje břeh!) , a tak je niechořáci zpevnili takovým divným betonem.
Všechno nám to připadalo zvláštní, ale vlastně ne ošklivé, když jsme tak po něm ťapali do neznáma a maják pořád někde daleko před námi.
Betonový chodník byl stále vyšší, okraj měl dolů skosený a pod ním se ježily betonové vlnolamy. Péťa z něj málem spadnul.
Konečně jsme našli schůdky nahoru, to už jsme maják neviděli, byl přímo nad námi. Vyšplhali jsme k němu. Vypadalo to tam jako v bludišti z Harryho Pottera a taky jsme si tak chvíli připadali, než jsme našli přátelskou dlážděnou pěšinku, která nás za chvíli dovedla k autu.

Ráno nás na parkovišti skásnul chlapík o 3 zlotuvky na celý den, nejlevnější parkovné v celém severním Polsku. Než jsme se probrali, zkroucení na sedačkách, sluníčko už bylo pěkně vysoko a všude se rozpučely stánky s jantarem a nejvyšinutějšími suvenýry. Stejnou cestou jako v noci jsme prošli mezi kempy do městečka. Ze smažíren voněly rybky, všude lidu jako o pouti. A pouť taky vřeštěla na každém rohu. Prostě zábavní průmysl. Abychom se trochu vzpamatovali z cesty, dali jsme si snídani v jedné restauraci - vaječinu, čaj, voňavý slovanský chleba a pivo Żywiec. Péťovi strašně chutnalo.
Pak jsme se vydali na obchůzku "městečka pro turisty". Sluníčko pražilo, takže jsme začali koupí klobouku pro Péťu a šátku pro mne. Pak jsme se rozhodli vyrazit na pláž, takže jsme přeťapali betonovou cestou ještě jednou. Kolem majáku už se hemžilo spousta lidí, dovnitř se táhla obrovská fronta, a tak jsme usoudili, že bude ještě dost možností tam zajít a že se jde pro věci. A nebo že bychom...? Ano, nejdřív si dáme oběd v nějaké smažírně a PAK půjdem na pláž. Takže jsme vzali auto, vrátili se (jestli se vám zdá, že jsem si počínali trochu chaoticky, naprosto s vámi souhlasíme), vybrali si malou smażalniu (až třetí, ve dvou předtím se nás neobtěžovali obsloužit, asi mají peněz příliš) a zažili kulinářský zážitek jménem HALIBUT!!! Paní byla hrozně milá, trochu se mi smála, že říkám "ano" (to jsem nevěděla, že Poláci říkají "tak"), na stole byla svíčka, talíře papírové s umělohmotnými vidličkami, a na tom nejlepší ryba na světě, jemná, koprem a pepřem kořeněná, s tím výborným polským salátem (trochu jako z coleslaw z KFC) - prostě halibut, platýz obecný. Peťa měl morszczuka, taky prima, ale proti té mojí dobrotě... ;-)
Takhle nějak potvůrky vypadaly vlastně ve všech smažírnách, a že jsme jich vymetli!

Když jsme se nacpali, rozhodla jsem, že musíme sehnat mapu a internet. Po další procházení nekonečnými řadami stánků s jantarem a suvenýry, které nás nepřestávaly bavit, jsme objevili Mořské muzeum. Naši budou mít určitě radost, když řeknu, že jsem tak dobře indoktrinovaná, že jsem považovala nákup map a nabrání letáků v infocentru za naprosto nutnou podmínku dalších akcí. Slečna neuměla anglicky a nerozuměla česky, nebo spíš nechtěla rozumět, ale na mapě jsme se domluvili a dokonce nás odeslala do netové kavárny, odkud jsme napsali domů.
V samotném muzeu jsme nebyli, vypadalo maličké a ne až tak zajímavé, ale prohlédli jsme si vycpané ryby. Byly bizarní. :D

Pak jsme se zase přesunuli autem k majáku. Já jsem ještě neukázala, jak vypadá, že? No takto jsme ho viděli tehdy v noci. Prošli jsme zase kolem něj a kolem stánku s plyšovými tuleni, zkontrolovali nezmenšující se frontu (ještě bude času...) a konečně na pláž!


pokračování příště