Bałtyk, den II. - Moře

Vysoký živý plot za majákem nás vyplivnul na schůdky vedoucí k moři. Vlny už blýskaly mezi listím. Nahoru ťapaly spousty lidí - počasí se zkazilo, bylo větrno, jak už to u Baltu často odpoledne bývá. Sešli jsme v protisměru a dali se na druhou stranu, směrem od Niechorze. Zahnízdili jsme, zašli se smočit do vody, ale zima a únava vykonaly své, takže jsme nakonec na nějakou dobu usnuli pod dekami. Peťa pak vstal a vyrobil okolo mě násep ve tvaru srdíčka, který kolemjdoucí obdivovali, zatímco jsem spala...
Přemýšleli jsme, co dál. Na nové krásné turistické mapě jsem nám vyhlídla zajímavá místa západní části severního pobřeží s tím, že to tam trochu projezdíme. Chtěli jsme ten den odpoledne ještě dojet do Wolińského národního parku, a tak jsme se zvedli a vyrazili. Ještě jsme nafotili graffiti na betonových zdech a na jednom kameni mezi vlnolamy - zvláštní, ale vůbec tu nepůsobilo tak nepatřičně, jak by člověk čekal. Už sama ta zeď byla nepatřičná, graffiti ji nemohlo nijak pokazit - naopak. I dvě jeptišky, které meditativně posedávaly na kamenech na pláži, vyzařovaly klid a pohodu, a na obloze nad Niechorze se objevila duha.

Rozloučili jsme se s majákem a vyrazili po pobřeží na západ. Jeli jsme cestou, kterou jsme přijeli, a museli jsme se smát, že jsme moře předešlou noc minuli několikrát opravdu těsně - prostě nebylo vidět. Další místo na trase byla ruina kostela v Trzęsaczi.
Trzęsacz je malá vesnička, aspoň nám tak připadal, i když se pyšní jakýmsi zámkem (myslím, že je to teď hotel) a tím slavným zříceným kostelem. Proč zříceným? No, v Trzęsaczi jsou totiž OPRAVDU hodně vysoké břehy. Takhle... A protože tam mají smysl pro romantiku, a nebo možná nemají peníze, neudělali tam žádné betonové zpevnění a každým rokem moře kousek té pevniny s vysokým břehem ukousne. Nakonec takhle užralo i pozemek, na kterém stál na útesu kostel, a stavbu vzalo s sebou. Aby to nebylo tak prozaické, hned si k tomu vymysleli dojemný příběh o krásné mořské víle, dceři Pána moře, kterou rybáři chytili a zavřeli do podzemí kostela, aby jim šlo moře na ruku. Jenže milá víla bez vody žít nemohla a tak jim ve sklepě umřela. Pán moře se pochopitelně naštval a jak to dopadlo? Mno, kdyby před tím nebyl drátěný plot a bagr, tak velice malebně.

Byl už večer. Sluníčko všechno nasvítilo do červených odstínů a vyrobilo typický kýčovitý "západ slunce nad mořem", až se nám nechtělo věřit, že to někdo nahoře neupravuje ve Photoshopu. Po malé procházce turistickou tržnicí (věřte nevěřte, za celou cestu nás to nepřestalo bavit - pořád stejné, a přece jiné stánky, štěbetající lidi - člověk byl tak nějak v centru dění) jsme zakotvili v pizzerii, kde nás ale nějak zapomněli obsloužit, protože jsem seděli venku. Po deseti minutách čekání jsme si řekli, že aspoň ušetříme, a šli jsme rozbít tábor na pláž.
Nebylo snadné najít místo, kde lze z útesu sestoupit. Možná, že směrem na druhou stranu je ve městě nějaký "systémový" slez, ale my jsme nakonec sešplhali obtíženi spacáky, přepravkou a taškami po srázu vyšlapaném nějakými obzvlášť sebevražednými turisty.
Noc na pláži byla překrásná. Je to zvláštní, slyšet POŘÁD tu kulisu vln, čichat slanou vůni... usnout s ní a probudit se s ní.
Uvařili jsme si polívku z pytlíku na tom báječném lihovém vařiči půjčeném od Toma a našich a pak jsme kuchtili výborný čaj, chodili kolem, poslouchali zvuky noci a vzdálené polské diskotéky a fotili.
V noci se spalo pěkně, bylo sice malinko chladno, ale snesitelně. Ráno jsme zabalili, na louce nad útesem si vyčistili zuby, v obchodě koupili "bulečku" a máslo a vyrazili dál.