Bałtyk, den I. - Cesta

Už hodně dlouho jsem nebyla nikde v zahraničí. Chybělo mi to, moc, moji rodiče s námi jezdili pořád někam. Až letos jsme se "utrhli" a bez velkého plánování jsme vyrazili na můj milovaný Sever. Nakonec zvítězilo Polsko před Rujanou - hlavně, že tam bude Baltské moře, moře mých snů, nejhezčí na světě.

Vyrazili jsme v úterý před obědem. Měli jsme ještě v plánu nakoupit nějaké ty trvanlivé potraviny jako polívky a těstoviny, a k tomu náhradní náplň do plynového vařiče, ale ty se zřejmě dají sehnat jen v obchodech s náplněmi do plynových vařičů... a nakonec jsme zakotvili hned o pár kilometrů dál, v hospůdce U ještěra, kousek za cedulí „vepřové výpečky, br. knedlík, špenát“. Tak se naše cesta slavně začala velkou žranicí.

Nacpaní až k nepohyblivosti jsme pokračovali směr Roudnice – žel jsme špatně odbočili a jeli celou dobu po okreskách, ale zato jsme se mohli kochat. Hranice byla, co by kamenem dohodil a zbytek dojel Renaultem. Přejeli jsme ji a já byla skoro v šoku – jen jsme ukázali občanky a byli jsme v Německu! Po takové době zase VENKU! Všechno vypidlikaně posekané, malebné, nad tím krásná, bouřková obloha, a tak jsme zastavili na prvním odpočívadle a chvíli jsme se tím radovali.

Já jsem hned popadla mapu a šla jsem z mladých policistů v tričkách lámat, kde přesně máme přejet z jedné dálnice na druhou – mluvili anglicky a byli velice ochotní. Chodili tam okolo aut, jako by něco kontrolovali. Až později mi někdo řekl, že asi dálniční známky – a mě spadl kámen ze srdce, že nešli až k našemu autu, protože MY jsme žádnou neměli – ani nás to nenapadlo… Ještě později jsem se ale dozvěděla, že nás to nenapadlo správně, že v Německu nejsou dálniční známky třeba. :)

Tati, díky za ty dokonalé poznámky o tom, kde se která dálnice mění v kterou – dojeli jsme podle nich bez jediné chyby pekelnou rychlostí až do Štětína – Szczecina.

Cesta po německých dálnicích skutečně stojí za samostatný odstavec. Je to zážitek sám pro sebe. Všechno je dokonale čisté, racionální, logické, nikde se nebloudí, i když na mapě to vypadá jako zauzlení střev, okraj silnice je decentně oplocen, takže šílení jeleni nemohou skákat řidičům pod kola a šílení řidiči nechodí čurat do lesa. Dvě věci nás omráčily – obrovské moderní větrné elektrárny, elegantní tyče s nádhernými křídly, přímo u silnice a tak strašně veliké!!! - a v dálce gigantický „skleník“, jakási neidentifikovatelná stavba, o které jsme se pak z letáku na jednom odpočívadle dozvěděli, že je to koupací zábavní park a-la mořské pobřeží. Tak nám nakonec nebylo líto, že jsme k němu neodbočili. My si mysleli, že je to nějaká veliká botanická zahrada.

Na parkovišti na kraji Szczecina na nás padla únava. Bylo něco kolem 11 večer a já už dál nemohla. Takže za volant sedl Peťa a vezl nás tou blikací tmou plnou lamp a potkávacích světel pořád nahoru. Dnes v noci dojedeme k moři, slíbil mi. Obědvali jsme na Mělníce a noc zapijeme Absolutkou na pláži s černými vlnami. Nebylo to ale vůbec snadné.

Takhle nějak to vypadalo ve Szczetine - usilovně jsem zírala do barevné tmy a snažila se zahlédnout přístav, obrovské jeřáby a lodě. Hlavní tahy ale nekličkují poslušně kolem památek a doků. Aspoň jsme si iluzi "přístavu" mohli namlouvat, nějaká voda tam totiž rozhodně byla.

Další, co si pamatuji, jsou stromy. Kmeny stromů kolem silnice, jak se míhají, a já střídavě usínám a budím se, je hluboko v noci, všude kolem pláně, zhasnuté vesničky a tajemné světelné pruhy jako od laserových show, míhající se nad krajinou. Tehdy jsme Je viděli poprvé, jenom jsme to nevěděli.

Takže moře bylo všude kolem, ale zdálo se, že není, protože v noci z auta vypadá moře jako docela obyčejná tma. Jezdili jsem takhle "kolem pobřeží" snad ještě tři hodiny, než pozornost úplně vyčerpaného a zablouzeného Petra přilákal jako zachránce pocestných v dálce zářící paprsek světla. Byli bychom už dávno zajeli někde na polňačku a usnuli únavou, ale tohle byla naděje a Peťa se rozhodl, že k němu dojede stůj co stůj.
Dokázal to - motali jsme se po těch rozbitých polských silničkách sem a tam - a on tam na nás opravdu čekal, nádherně osvětlený, červenobílý, majestátní maják v Niechorze.
Vstoupili jsme z auta na liduprázdném travnatém parkovišti přímo před ním a zůstali jako omráčení před tou krásou, která strčí do kapsy každý ohňostroj. Kolem kvákaly žáby, voněly bažiny, odněkud kvičel polský popík a nad tím vším řvalo z dálky moře, tak jsme se k němu vypravili...

Je neuvěřitelné, jak rychle se krajina mění. My šli lesem, hustou zástavbou vilek, domků a kempů, kolem diskoték, zavřených restaurací a zamčených stánků se suvenýry, a podívejte, jak to tam vypadalo před sto lety.
Takové písečné srázy jsme viděli později a mám škodolibou radost, že se jim je ještě nepodařilo všude spoutat jako tady.
Doťapali jsme na konec dlážděného chodníku. Bylo mi do pláče únavou a napětím, a pak jsme zatočili, všude byl najednou písek a přímo před námi se převalovalo moře - malé, přátelské vlny svítily do tmy bílými chocholkami a zpívaly.
Tak jsem se rozbrečela...

Tady se koukněte na nádherné historické fotky Niechorze: http://www.wybrzeze-rewalskie.pl/galeria/hist-nie.html