sobota 26. ledna 2008

Bałtyk, den V. - Słowinski park narodowy

Z Ustky jsme odjeli někdy po poledni. Mířili jsme na východ a měli jsme jen velmi matnou představu o tom, co chceme další den vidět. Mapa nám slibovala, že nedaleko na nás čeká další národní park, Słowinski park narodowy, a pomalinku se nám v hlavách rozlézala myšlenka na nějaké levné ubytování v soukromí, kde se umyjeme, pořádně vyspíme po těch nocích v autě a načerpáme síly.
Počasí bylo sychravé. Ne tak nějak středoevropsky, ale bytelně, mořsky mokré, kdy vlhkost odkapávala ze stromů, ačkoli nepršelo. Obloha zakaboněná, nálada... unavená. Jako z velké dálky se do mých myšlenek prosadily cedulky, ukazující na skanzen. Ovšem co se v mládí naučíš... ("Hele, doleva je skansen. Jedeme tam?") výchova cestovatele se ozvala a tak jsme unavení a utrmácení stejně zamířili po šipkách. A dobře jsme udělali.
Skanzen byl v malé vsi Kluky, přímo u silnice. Jediné peníze jsme zaplatili za parkoviště v zahradě sousedního domku. Auto jsme postavili na trávník skoro mezi rybízy a tři zlatky donesli prastaré babičce na lavičce u domu, která vypadala jako součást skanzenu. Obě.
Uvnitř byly vkusné a hezké expozice, ilustrující život v těch nádherných domech s doškovou střechou - dokonce fotografie dětiček v šatičkách, naducaných a kouzelně podobných všem dětem na všech starých fotografiích.
Vzpomněla jsem si na maminku a její nejstarší fotky, i když ty jsou samozřejmě přeci jen mladší. Víš, mami, kterou myslím, tu malilinkou! :-)
V jednom stavení byla expozice dobových hraček, pokusila jsem se ji vyfotit, ale byla tam dost tma. Viděli jsme i krásné masopustní maškary, celé místnosti vybavené postaru, tak, jak jsme zvyklí ze skanzenů u nás, ale také lodě, rybářské náčiní, krásná kamna a dokonce jakési slaměné týpí. Kdo ví, na co bylo. Schovali jsme se v něm před deštěm, který nakonec přeci jen přišel.

V deštivém, uspávajícím počasí jsme pokračovali dál. Nořili jsme se do národního parku a mířili k moři.
K majáku.
Po stále menších a menších silničkách jsme nakonec dorazili až k placenému záchytnému parkovišti a zaparkovali na rozblácené krajnici
před ním. Bylo teplo. Země voněla a les byl plný brusinek. Chvílemi jsem šla bosky a čvachtala se loužích vlažné rašelinové vody na cestě - ano, rašelinové. Všechno tam bylo buď mokře rašelinově hnědé nebo zeleně mechově mokré. A cesta vedla vzhůru.
U turistických cedulí Naučné stezky jsem zalitovala, že neumím latinské názvy, protože v Polsku si nejste jisti ani tím, že jagoda je jahoda. Co potom takové truskavky? Ty tam ale nerostly, jen šichy a hromada dalších zajímavých mokroseverských rostlinek.
A cesta pořád stoupala a měnila se.
Stromy kolem nás začínaly mít strašidelné, bizardní tvary, voda pořád stála ve vzduchu a bylo skoro slyšet, jak všechno roste. Pod nohama nám vrzal písek.
Na konci cesty, daleko nahoře, se z mlžného oparu tyčil maják, majestátní a starodávný.
Když jsme se k němu vyškrábali, věděli jsme, že to nebyla marná námaha. Byl cihlový, dýchala z něj vážnost téměř mystická a tyčil se nad "vodami" hlubokých borových lesů, kam až oko dohlédlo. A dohlédlo daleko, protože dovnitř se smělo, a tak jsme stáli až u lucerny, tiše obdivovali gigantická zařízení uvnitř (ze kterých nebylo skoro nic vidět) a rozhlíželi se. Co jsme viděli?
Lesy, lesy, lesy, černé jako medvědí kožich, a v dálce bílé hřbety proslulých dun, o kterých jsme nevěděli a tak jsme si je bohužel nechali ujít.
Zvláštní... Moře vidět nebylo. Ale zrovna u tohoto majáku mi to nebylo líto. Je to prý nejstarší maják na mořském pobřeží a jeho předchůdci pamatují pohanské doby. Byl nezapomenutelný. Měl duši.

"A teď už jen najít to šikovné levné ubytování, osprchovat se, uvařit těstoviny z pytlíku a natáhnout na měkké matrace," říkali jsme si, když jsme opouštěli les. Netušili jsme ale, že poslení volný pokoj v okruhu několika vesnic si právě tou dobou platí pán ze Slovenska, kterého jsme později potkali.
Péťa měl kulturní zážitek s trojicí polských dam tří generací, které s ním zkoušely mluvit německy i anglicky, než zjistily, že jsme vlastně taky Slovani, a které se nám velice ochotně, ale marně pokusily najít ubytování. Ve vesnici byla obrovská sešlost lidu, protože se konala jakási večerní párty - Petr říká, že svatba. Prý jsme na ni byli zváni. Nepamatuji se, mé myšlenky zabírala představa teplé sprchy. Nechali jsme si ji tedy ujít a nakonec jsme se chtě nechtě vydali do dalšího města na trase, přímořského letoviska Leba. A dobře jsme udělali.
Ubytovali jsme se v druhém kempu, který byl sice o malinko dražší než ten první, ale měl velice ochotnou paní, která nám řekla, že samochod je auto a všemožně se o nás postarala. Vlastně mám pocit, že na ní Péťa usmlouval nějakou slevu. Bylo pozdě v noci, když jsme si konečně užili horkých sprch, černého čaje, instantních těstovin a zalezli do pelechů. Už jsme se těšili na smažírny Leby.

3 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Tak přecijen něco přibylo. Díky. :O)

Anonymní řekl(a)...

Ahoj, pěkně se to čte, nápadité postřehy a legrační asociace. tata

Kanyapi řekl(a)...

Očanku: Rádo se stalo :) Snažím se, jak je jen trochu času.

Tata: Děkuji za komentář, potěší, když vidím, že se články líbí.

Přidala jsem nějaké fotky, asi polovina mi jich vypadla při úpravách textu.