Bratislava v zimě

Ještě nikdy jsem neletěla letadlem.
Už dlouho mi leželo v hlavě, jaké to asi je, a Péťa se rozhodl, že mi tento zážitek zprostředkuje.
Někdy napodzim přišel se zaplacenými letenkami - do Bratislavy. Proč zrovna tam? Je to blízko a letenky stály korunu!
Sice se s letištním poplatkem vyšplhaly ke dvěma tisícům (za oba, tam i zpět), ale uznejte, že vlakem bychom tam snad levněji nebyli.
Takže jsme jednoho pěkného lednového pátku uložili Štěpánka u rodičů a Mátku u Yenn, kterým jsme moc vděční za hlídání, a v sobotu brzo ráno se nechali taťkou odvézt na letištní autobus na Holešovice.
Byla jsem tak napjatá, tak slavnostně naladěná, když se šinul rozespalou ranní Prahou směrem k Ruzyni. Tihle lidé, co tu s námi jednou, jedou taky NA LETADLO!
Bylo krásné, červánkové ráno. Nejprve jsme si vyzvedli letenky na "check-in", prošli se mezi superdrahými obchůdky a zavzpomínali na film Terminál, ale brzy už byl čas přesunout se dál.
Paní a pán nás prošacovali, osahali a objeli pípátkem, které u obou začalo pípat, u mě kvůli zipu na botách :) Musela jsem se zout a jako v té reklamě jsem čekala, kolik oblečků si ještě budu muset sundat. Boty jim ale stačily.
Po dlouhém čekání nás naše společnost SkyEurope konečně pustila do letadla. Lezli jsme tam legračním tunelem, takže jsme se ocitli z letištní haly přímo uvnitř letadla, nebo spíš letadýlka. Letušky nám začaly vysvětlovat, jak se máme zapnout a co máme dělat, když se bude dít něco neobvyklého, a elegantně přitom gestikulovaly. Vypadalo to jako snubní tance jeřábů, spousta klapání a mávání rukama. Pak se monstrum dalo do pohybu...
Start letadla je super věc. Nejdřív to jede pomalu, tak nějak rozumně, ale pak, když dojedeme na runwayi na to správné místo, motory se rozeřvou a stroj vyrazí dopředu tak, že to člověka... ne sice vmáčkne do sedadla, ale skoro! A než se stačí rozkoukat, domečky a všechno je TAKHLE malinké.
Jestli mi bylo špatně? No přiznám, že jsem si pečlivě připravila pytlík, ale nepoužila jsem ho. Nicméně jsem měla pocit, že se mi na vnitřnostech dělají uzle.
Asi 15 minut jsme pořád stoupali do letové hladiny, čumákem vzhůru, a letušky už začaly rozvážet pití. Péťa si koupil pivo, a to už pilot hlásil, že jsme nad Brnem. Byli jsme velice překvapení. Brno jsme neviděli kvůli krásným mrakům, které vypadaly jako bělostné moře. Než Péťa stačil pivo dopít, začaly letušky hlásit, že půjdeme na přistání, a čumák se zase sklopil. Pilot se vyžíval v zatáčení, při kterém mi připadalo, že snad musíme spadnout, takhle naklonění, a držela jsem se sedaček :)
Ale jinak klesání bylo lepší než stoupání, za chvilku se už pod námi míhala slovenská krajina jako z Google Earth :D Samotný kontakt se zemí byl jenom takové slabé žuchnutí, i když se mi zdálo, že něco tak obrovského a rychlého se musí přímo zapíchnout. A k letadlu pro nás přijel autobus - to mi udělalo radost, tak to přece má být, tak to je v každém filmu. :)
Bratislavské letiště je v porovnání s Prahou komicky malé. Nasedli jsme tam na autobus a vydali se hledat centrum.
Nejprve se zdálo, že Bratislava bude pěkně ošklivá a zaplivaná. Veliká komunistická kašna na náměstí Slobody nás v tom jenom utvrdila, ale trochu jsme si spravili chuť, když jsme konečně doťapali ke slovenskému Parlamentu. Uličkami, které začínaly být pomalu zajímavější a historičtější (rozumějte podobnější Praze), jsme mířili ke Hradu.
Tyčil se nad městem na skále přesně jako na fotografiích z mých základkových učebnic vlastivědy.
Než jsme na něj ale vylezli, pustili jsme se celí hladoví do hledání McDonalda. A nakonec jsme našli nejen ten, ale i historické centrum a KFC. Postupně jsme se tomu všemu podívali na zoubek.
Na obrázku vpravo je sousoší partyzánů, malebně trčící před něčím, co jsem zprvu považovala za radnici. Jenže krásné architektury je v Bratislavě mnohem víc, než jsme tušili, a tak tato budova vybledla v našich očích ve stínu jinačích staveb a už jsme se k ní nevrátili.

Po dobrém a opulentním obědě jsme zamířili "někam" do spleti uliček. Jak nám předtím připadalo, že kamkoliv jdeme, potkáváme jen obchoďáky a tramvaje, teď jsem zjistili, že nejde jít nikam, kde by nebyly nádherné a skvěle udržované paláce. Toto růžové je například budova bratislavského magistrátu (nebo něčeho podobného). Povšimněte si laskavě toho úžasného sladění růžové a světle zelené. Díky té zajímavé barevnosti jsme nepřišli o foťák - když jsem si to chtěla vyfotit, uvědomila jsem si, že pokojně visí na židli v McDonaldu. Zaječela jsem a Petr se lekl, protože si myslel, že auto vedle nabouralo.
Že se ale foťák našel, to sami vidíte.

Další zážitek si zaslouží hned tři fotografie. Péťovu pozornost totiž upoutala nádherná secesní čokoládovna v secesním paláci na Hlavném námestí. Když si pořádně prostudujete fotku s výlohou, uvidíte nejen náměstí, ale hlavně vodotrysk s tekutou mléčnou čokoládou. A tomu nebylo možné odolat.
Uvnitř bylo všechno naprosto dokonalé. Byli jsme jako v Jiříkově vidění. Sedli jsme si u stolečku k oknu a když přišla slečna, Péťa si objednal "tu čokoládu z vodotrysku". Drobounká slečna se roztomile zasmála a jako z pohádky zašveholila "Ale ta nieje na papkanie."
Tak si dal Péťa mléčnou a já bílou s mandlemi. Nikdy v životě jsem nejedla/nepila nic tak dobrého.

Pak jsem se s vyhřátými bříšky vydali dál. Naším cílem byl Bratislavský hrad. Přešli jsme rušnou magistrálu půlící město a kolem židovského hotelu a restaurace Chez David jsme uličkami a po zámeckých schodech ne nepodobných těm pražským vyťapali nahoru. Minuli jsme přitom restauraci Modrá hvězda a zavzpomínali na náš dračák - tak i sem se dostala!
Pak se nám naskytl pohled na velice monumentální opevnění nad námi a na Dunaj pod námi. Přes řeku, která nás překvapila tím, že vůbec nebyla tak široká, jak jsme si představovali, se rozkročil kontroverzní závěsný most s podivnou věží až skoro na protějším břehu. Slováci jí říkají "ufon" a vědí, proč to dělají. V nočním osvětlení má opravdu pusinku a dvě oči a vypadá docela přátelsky.
Za ufonem se strašidelně rozkládalo obrovité komunistické sídliště Petržalka a úplně v dálce desítky komínů Slovnaftu. Všechno ale halil romantický mlžný opar. Navíc jsme měli za zády Hrad, na který jsme byli tak zvědaví, a tak nás nějaká komunistická architektura moc nebrala.
Trochu jsme pokoukali a fotili a průchodem na hradbách zamířili vzhůru - dovnitř.

pokračování příště