Kalná Hať prosincová

Na Vysočině mají smysl pro řád. V prosinci mrzne a sněží, tím jen tak někdo chlubit nemůže. Zmrzlé bahno křupe pod nohama, mráz příjemně štípe do tváří a špínu podzimu pokrývá slabá vrstvička sněhu.
Vyrazila jsem tam na předvánoční návštěvu Oskyho a taky Helči a Toma, jeho laskavých ošetřovatelů a mých dobrých kamarádů. U motorestu v Lokti, kde mě vyklopil autobus, jako obvykle fičel vítr a chumelilo, ale brzy dorazila Helča v Nivě. Hned mě zahrnula výčtem jejích "schopností" - nebliká, nestírá, nejde zařadit dvojka a pětka... Pro jízdu po dálnici jako stvořená! Naštěstí jsme těch 10 kilometrů zvládli v pohodě, pod kopcem na Hati přepli "na želvu" (vysvětlí mi někdo, co to znamená? :D) a za chvíli už jsme seděli u čaje.
Tom si chvíli povídal, pak se převlékl do slušného oblečení a vyrazil do hospody, která je tady na vsi jediným kulturním střediskem. Zní to možná legračně, ale je to pravda - vrací se z ní poměrně střízlivý, zato se spoustou nových historek.
Dorazil kolem půlnoci, ještě jsme nespaly, a omráčil nás tím, že přivezl zajíce.
Dotyčný zajíc prý ležel ve sněhu u silnice a mlátil sebou k křečích. Tomáš soucitně vystoupil, usoudil, že zajíci, který se marně pokoušel utéci, už není pomoci, a dorazil ho.
Ušák byl zavěšen na žebříku a Tomáš ho stáhl, zatímco Helča nás informovala o všech potenciálních králičích chorobách, jak se projevují na člověku a za jak dlouho se na ně umře. Bylo dost pozdě v noci, ale živě si pamatuji tularémii. Tu bych vážně mít nechtěla - držela jsem si od velikého ušáka odstup :-D
Zato Helča se do něj pustila se zápalem zoologa a ohledně pečlivosti průzkumu jeho vnitřností by se s ní mohli měřit možná tak babylonští věštci budoucnosti.
Z králičích střev vyvěštila, že měl zůžení střeva "jako ta žirafa ze ZOO" a že mu něco narazilo do nohy, kde měl krevní podlitiny.
Jestli se ti dva nakonec odváží zajíce sníst, to nevím, rozhodli se celou věc konzultovat se známým myslivcem, ale Kocour obchází kolem a tajně doufá, že bude králík prohlášen za nejedlého.
Mimochodem, při kuchání jsem pořídila DOST DRSNÉ záběry, ale ty se sem neodvážím vložit. Na jednom ukazuje Tomáš králičí srdce jako aztécký kněz... Bylo vážně obrovské...

Popojedem... ;-)

Druhý den bylo pořád krásně. Pod mrakem, ale jen lehce pod nulou, sníh neroztál a všechno bylo idylické. Vyrazili jsme na vyjížďku, která se moc povedla, koně byli hodní, Oskárek nevyhazoval a jak už jsou to takové herky prolezlé, :) po příjezdu jsme musely komicky konstatovat: "Bylo to super, všechno v pořádku, Oskar nekašlal, Cigura nekřupal." Oskárkův kašel se opravdu dost zlepšil, je vidět, že bylinky, co smrděly jako koření na čínu, zabraly. Nicméně pořád víc věřím těm voňavým od Fytovetu.

Nakonec jsem ještě opečovali a obešli zbylou zvířenu a já si vyposlechla, co je nového. Nedonošené kuře pořád žije, bílá králice ignoruje šedobílého králíka, čímž riskuje krk, zatímco druhá, zajícová, se tajně modlí, aby si ji koupil soused za 300,- místo své plesnivé.
Pejskové jsou huňatí a spokojení, zebřičky jsou naprosto stejné jako vždycky, s tím svým legračním švitořením, nový Kocour, který se přistěhoval s prvním sněhem, je velký mazel a rád se vozí na rameni.
Mekta s Bektou byly na námluvách u kozla, před 3-mi týdny, takže teď všichni doufají, že za 5 měsíců budou kůzlátka.
A ve slepičárně je od podzima kohout, moc pěkný, zlatavý.
Včely, co mě v létě pokousaly, spí.
A vy spěte taky. Dobrou noc.