Bałtyk, den IV.-V. - Ustka

Když jsme opustili Swinoujscie, bylo sychravo, a sychravo bylo celou cestu na Východ. Počasí se rozhodlo, že nám ukáže, zač je toho na Baltu loket. Lehce provlhlí a bez nálady jsme zamířili na jih Volinského poloostrova a najeli na velký západo-východní tah. Jak jsme ale projížděli městy a městečky, začali jsme plánovat, kde dnes zakotvíme, a nálada se pomalu lepšila. Cesta byla únavná - po přejezdu Německa se nám nějaké dvě nebo tři hodiny řízení zdály jako chvilka, ale ve skutečnosti jsme byli utahaní a trochu posmutnělí, že se vzdalujeme od moře - nějak jsem k němu přirostli.
Také nás pálila jiná věc, náš foťák už měl plnou kapacitu a bylo bezpodmínečně nutné z něj fotky nějak stáhnout. Několikrát jsme se někde zastavili, abychom našli netovou kavárnu nebo jiné místo, kde si je přepálíme, ale prosím vás, něco takového? Zkuste to v příštím městě... Tak jsme si aspoň vyfotili obligátní cihlový kostel a pokračovali v cestě i hledání.
Pozdě odpoledne jsme konečně měli za sebou větší část plánované cesty a nastal čas hledat, kde se ten den zastavíme. Volba padla na přímořské letovisko Ustka.
Ustka je zřejmě docela známým a vyhledávaným výletním místem. Překvapila nás širokými výstavními ulicemi, spoustou atrakcí pro turisty a velikou a asi i starou "nábřežní" promenádou.
Teď už se ale snášel večer a my citelně pociťovali potřebu vyspat se "v civilizaci". Začali jsme hledáním parkoviště. Ceny nás ale omráčily, a tak jsme z nalezeného parkoviště rychle vycouvali a nakonec nechali auto u kostela, který byl sice od centra dál, ale netahal z nás peníze. Na večeři jsme zakotvili v malém námořnickém baru, dali si ryby, jak jinak, a pomalu se vyhřívali a sytili, až už byla tma. Všechna ubytování byla obsazena, a tak jsme se aspoň prošli večerními ulicemi a zaparkovali - opět - v lese za městem. Naštěstí jsme byli každý večer tak unavení, že nám tenhle nepohodlný způsob spaní ani nevadil.

Ráno jsme se vrátili, abychom si ten turistický zázrak prohlédli za světla, a musím uznat, že to tam mají opravdu pěkné. Tak především tam mají malý maják, který vypadá jako domeček. Není ani nijak zvlášť velký, se svými monumentálními příbuznými z pobřežních lesů se nemůže měřit. V popředí záběru možno vidět Péťu v šílených pruhovaných kalhotách ;-)

Jako každý správný polský přístav mají také kýčovité historizující lodi s motorem, diskotékou a příšerným moderátorem, který haleká tak, že by to probudilo mrtvého. Jízda na nich dokonce ani nebyla tak drahá a málem jsem podlehla pokušení, představa, že se podívám kousek dál na moře, byla lákavá, ale odolala jsem díky Péťově nechuti nechat se vozit tím halekajícím šílencem kolem pobřeží. Tak jsme si aspoň pořádně prohlédli racky, nebo možná buřňáky, bylo jich tam spousta a byli moc fotogeničtí.

Kolem oběda jsme si dali halibuta a pangu u jedné z desítek smažíren v parčíku za majákem. Komerce tu už dostoupila takového stupně, že nám ani tak strašně nechutnalo, jako jinde - z umělohmotných talířů, umělohmotnými vidličkami, pod reklamním slunečníkem ... a kolem se proháněly děti na pronajatých vozítkách.
Alespoň jsme napsali pohlednice domů. Tak nějak jsme z toho měli dobrý pocit, to přece patří k dovolené, psát pohlednice. :)
Na obrázku je krásně vidět, jaké ryby se dají v Polsku koupit.

Krátce před odjezdem nás zastihla pořádná průtrž mračen, všichni turisté se natlačili pod stromy a my s nimi, ale suší jsme nezůstali. Někteří rezignovali a capkali v těch proudech deště kolem nás. My jsme si dali vafli (Péťa) a zmrzlinu (já) a Péťovi jsme ještě koupili půl metru dlouhou bagetu s obložením, ale nebyla moc dobrá. Holt komerce... Ale přeci jen se nakonec jedno pozitivum našlo - fotolab, ve kterém za levný peníz vypalovali na CDčka karty z foťáků. Zatímco to Péťa zařizoval, já jsem si užívala odlehlé zákoutí ne-turistického konce přístavu s krásnými rybářskými loděmi a velikou halou Aukcje rybne v pozadi za kanálem.

Někdy brzy odpoledne jsme se pak konečně vydali dál, do dalšího přírodního parku.

Fermátka

Ode dneška máme nového člena rodiny. Je jím překrásná barzojka Fermata Bistkupstwo.
A jak jsme my, kočkomilní, k takové nádheře přišli?
No to bylo tak... Ten večer, kdy jsme se vrátili ze psí výstavy, nám kamarádka poslala
odkaz na inzerát, ve kterém kdosi sháněl nové pány pro sedmiletého afghánského chrta. Po krátkém rozmýšlení jsme paní zavolali a dohodli se, že přijedeme v neděli. Rozhodli jsme se jít do toho po hlavě, ale věřili jsme, že pomůžeme pejskovi v nouzi a splníme si přání jednoho takového mít. Ale jeho majitelé se ukázali být nezodpovědní a komplikovaní lidé, kteří se spolu nedokáží dohodnout, a psa nám zkrátka nedali. Kéž se jeho život vyvíjí lepším směrem než dosud, v právě dobrém stavu nebyl.
A my jeli smutně domů. Ale myšlenka na pejska nám nešla z hlavy, a tak jsme udělali průzkum na netu, zjistili, které chovné stanice mají právě štěňátka a některé z nich oslovili. Nejvíc se nám líbila chovná stanice Bistkupstwo, měli štěňátka po vynikajících rodičích, elegantní a vkusné webové stránky a hlavně nádherně nafocená štěňata. Fermátka a její sestřička Freya mi učarovaly na první pohled.
"Musíš si prostě vybrat to své vysněné štěně, prostě TO," říkal mi Péťa, a já vybírala a vybírala, až jsem najednou měla úplně jasno. Naprosto bezproblémová příjemná komunikace a seriozní jednání Fermatčiných chovatelů všechno jenom potvrdily.

Jak se blížil weekend, byli jsme pořád natěšenější a oba jsme se báli, že to z nějakého důvodu nevyjde. Ve čtvrtek jsem nevydržela a napsala znovu do Náměště, co si máme s sebou vzít - správně mě odhadli, byla to cestovní horečka jako Brno. :)
A v sobotu ráno se vyráželo. Cesta tam utekla rychle, jeli jsme jako ďasi, když nepočítám malé bloudění kolem Ivanovic, kde je divně značený sjezd z dálnice. Ulici i dům jsme našli a celí rozklepaní zazvonili.
Otevřela nám moc příjemná paní a za několik vteřin nám už s manželem ukazovali ještě ne tak úplně naši Fermátku. Okouzlila nás. Myslím, že se Péťa nebude zlobit, když napíšu, že byl z malé vedle - nečekal, že bude až tak krásná. Já jsem zase nečekala, že bude tak vřelá, milounká a mazlivá. Skočila na nás, jako by nás už čekala. Po takové přivítání by musel mít jasno každý, natož my, kteří jsme se spíš báli, že nám ji nakonec z nějakého nečekaného důvodu nedají.

Odpoledne uteklo, ani nevíme jak. Fermátka předváděla, jak je okouzlující, a my se dozvěděli spoustu zajímavých informací o všem, co jen můžeme potřebovat vědět. Nakonec jsme dostali ještě dárečky - svázané Fermátčiny fotografie z dětství s informacemi o jejích rodičích a prarodičích, rámeček s jejím portrétem, obojek s vodítkem a navrch všechny ty důležité dokumenty kolem. Fermatka si ještě odnesla pytlík svých granulí a plyšového ježka s "vůní domova a smečky".
Ale naše zlatíčko ukazuje svou úžasně pohodářskou povahu. Ježka si nevšímá a mazlí se a mazlí.

Když se odpoledne překlopilo k večeru, skoro se nám nechtělo pryč. Ještě jsme se aspoň pohledem loučili s Mátčinými příbuznými, smečkou nádherných dvou psů a tří fenek, která nás utvrdila svým chováním i vzhledem, že jsme si vybrali opravdu správně, znovu poděkovali manželům, kteří nám byli tolik sympatičtí, a s trochu překvapenou Fermátkou vyrazili k domovu.
Cesta proběhla bez problémů, až tak snadné jsme to nečekali. Fermátka si sice chvílemi pro sebe utrápeně vzdychala a slinila, jak jí bylo špatně, ale vzorně se vyvenčila na pumpě u Brna a po cestě vůbec nezvracela.

Doma nás čekaly rozpačité, trochu zděšené kočičky. Fermátku obešly velkým obloukem a uklidily se na šplhadlo-žirafu. Během dneška už se lehce otrkávají, chodí kolem, sledují, ale když se Mátka přiblíží, syčí nebo utečou. Hlavně je pečlivě hlídáme, aby nedošlo k úrazu. Nejdůležitější je,
že se neodstěhovaly, naopak, pořád chodí domů, žádné velké výlety nedělají - možná kontrolují, jestli tu ten vetřelec nenatropil nějaký nepořádek.

Fermátka zvládá všechno skvěle. V noci nepláče, kočičky nehoní, zatím nic nesežrala, i když se pokusila o několik učebnic angličtiny. Je to vzdělaný pes. Třídí odpad, jak můžete vidět, a loví gumové krysy (které jí ale byly odebrány, aby z nich neodkousala nějaké drobné součástky - jsou to přeci jenom věci "pro děti od tří let").
Zítra máme v plánu společně zařádit v obchodě s psími žužlátky, zatím musela vzít zavděk želvou.
Na procházkách už jsme se trochu otrkali, dovádíme a závodíme na louce, Fermátka vyhrává - pomalu začínáme pronikat do tajů chození na vodítku a pro dýňové semínko i přijdeme na zavolání.
Ale teď už je hluboká tma a nám se chce spát. Dobrou noc!

Psí víly

Už nějakou dobu diskutujeme o tom, že bychom k našemu domečku na polosamotě pořídili pejska, nebo spíš psa, který by tu hlídal, když jsme v práci, a obšťastňoval nás svou ufuněnou uslintanou psí láskou.
No ano, jsme oba spíš kočičí. Jenže ta myšlenka se v nás nějak uchytila a zraje a zraje.
Nejprve jsem se zbláznila do border-collií, to když tu byla na návštěvě Zuzka s jejich krásnou a inteligentní Larrynkou. Peťa byl zase odjakživa uchýlený na afghánské chrty. Nakonec jsem si řekla, že nejlepší způsob, jak si udělat jasno v tom, co se nám líbí, je vyrazit na nějakou velkou výstavu - a ono ejhle, jedna velká mezinárodní se 17. - 18. 11 2007 konala v Letňanech.

Už když jsme přicházeli, potkávali jsme peskaře se společníky různých velikostí a tvarů. U vchodu nás uchvátili tři velikánští barzojové, černí jako noc, jako doprovod kočáru Temného pána. Jako by se nám zjevil osud...
A všude lidé a psi. Výstava se odehrávala v několika halách, rozdělených na hromadu "kruhů", kolem kterých se hemžili psi posuzovaného plemene.
Rozhodčí vypadali důležitě, majitelé běhali kolem nich s napjatým a soustředěným výrazem a psi se nosili jako princezny, načesaní, čisťouncí a krásní.
V první hale nás zaujali naháči, obzvlášť takoví, co měli srst po celém těle - opravdu! Byli mnohem hezčí než jejich úplně holí příbuzní. Ale my věděli, že v sobotu tam někde vystavují chrty a tak jsme si koupili gyros a vydali se na další obhlídku.
Narazili jsme na ně hned ve vedlejší hale.
Je to láska na první pohled. Krásní psi. Štíhlí jako siamské kočky ;-) žádná ta baculatá packovitost, jazykoplazivost a tendence demolovat lidi a věci v okolí. Aspoň ti, kteří tam elegantně polehávali na dekách, postávali v ohrádkách a sledovali dění kolem. A my jsme se tam zasekli asi na tři hodiny, než už byl nejvyšší čas spěchat domů.

Já jsem skoro v šoku objímala a hladila neuvěřitelně něžnou a krásnou fenečku, kterou mi jedna paní půjčila, a Peťa se zasekl v dlouhém a zajímavé hovoru s prima pánem, co držel na vodítku úžasného afghána Sama... Mohla bych pokračovat do nekonečna, ale asi je čtenáři jasné, že nás ten svět uchvátil.

Je krásné, jak pyšně a s láskou majitelé předvádí své pejsky. Jak je pečlivě češou, upravují, jak jim rovnají packy a hlavičku, když stojí v kruhu, aby vynikla jejich klasická krása, a když s nimi běží, nesou se hrdě a zároveň starostlivě, s takovou péčí a nadějí, až to člověka dojímá.

Odcházeli jsme plni krásných dojmů. Každému, kdo má jen trochu rád zvířata, takovou multi-pejsčí akci vřele doporučuji! :)

Koňská manikúra

Letos ten čas strašně letí. Ani jsem se nerozkoukala a podzim profrčel kolem jako neřízená střela.
Za naším chlupatým koníkem na Vysočinu jsem zabrousila na týden někdy o prázdninách a pak jsem si překvapeně uvědomila, že už je skoro zima a já jsem se tam ještě nedostala. Tak jsme vyrazili.
Pominu, jak jsem parádně bloudila zasněženým Pelhřimovskem, nakonec jsme dojeli a užili si příjemný den a noc v Kalné Hati. Moc jsme toho nenafotili, počasí nám absolutně nepřálo, ale přeci jen něco zajímavého se našlo - strouhání kopyt. Rozhodla jsem se ho tu zvěčnit, protože mě samotnou ta činnost nepřestává fascinovat - a ostatní se mohou zase jednou trochu vzdělat! :)

Péče o koňská kopyta je celá věda. Koňáci se neustále hádají o to, zda kovat či nekovat, zda mazat či nemazat a z různých pohledů mají pravdu všichni.
Každopádně je fakt, že za dobu svého života s člověkem se koně změnili, ztratili přirozené podmínky a dnes nás potřebují, abychom udělali to, o co se dříve staral tvrdý terén a desítky nachozených kilometrů denně. I tak zůstává faktem, že zdravé kopyto bylo vždy pro koně životně důležité a divoký kůň, který začal mít s nohama problémy, byl odsouzen k smrti.
Kloním se k názoru, že pokud to není ze zdravotních či jiných důvodů nutné, je lepší nechat kopyto bosé. Další věcí pak je, že pokud se kopyto má mazat, pak mokré, protože mazadlo uzavře vlhkost uvnitř a rohovina si udržuje pružnost - když se namaže rohovina vyschlá, nijak zvlášť se tím nezvlhčí a povrch pak vlhkost naopak odpuzuje. Každé kopyto je pak třeba zhruba jednou za 4-6 týdnů vystrouhat, což je ekvivalent ostříhání nehtů.
Tolik teorie.

V praxi to vypadá takhle.
Nejprve je třeba kopyto očistit od bláta, pilin, kamínků či hnoje. S vyschlou rohovinou se extrémně špatně pracuje, takže této fázi někdy pár dní předem předchází - v horkém létě třeba - tzv. nabití mokrým jílem nebo něčím podobným, co předá kopytu vlhkost.
Potom se nožem upraví střelka, měkká střední část kopyta, do správného tvaru. Ten je trojúhelníkový s vybraným středem. Když se nechají kolem střelky hluboké škvíry a "převisy" rohoviny, může to mít za následek zase různé hniloby v důsledku přílišného zavlhčení. Tato fáze mi připomíná krájení sýra a vypadá to moc hezky, jak se kopýtko odhaluje a "čistí".

Nyní přichází na řadu největší zázrak techniky, veliké kovářské kleště, kterými je třeba odštípat přerostlou část vnější stěny. Ta je pěkně tvrdá. Okolo sedí psíci a čekají na skrojek rohoviny jako na žvýkačku. Čím rovněji se kopyto oštípe, tím méně další práce s rašplí.

Další podivuhodný nástroj jsou jakési dlátko, zbroušené po straně, a zahnutý nůž ve tvaru háčku. Když je kopyto seštípané, těmito nástroji se vydlabe, aby nebylo ploché, ale mělo pěknou klenbu.











Rašplí se potom plocha kopyta i vnější hrana srovná, aby se kopýtko sešlapovalo pravidelně a stejnoměrně, aby správně přenášelo tlaky, kam má, a nedeformovalo postoj koně.
Správným vystrouháním se naopak mohou chyby růstu kostí a různé nedokonalosti i korigovat.

Koník se při celé té proceduře nudí, takže si obstarává zábavu různým škubáním nohou v nejnevhodnějších chvílích, couváním a v neposlední radě opíráním své veliké hlavy o "držákova" záda, jak je vidět na fotografii.

Když se tato procedura zopakuje čtyřikrát, výsledkem jsou krásná úhledná kopýtka jako z cukrkandlu, zpocený utahaný "podkovář" a bolavá záda.
Ale stojí to za to.

Šťastnou cestu, Taši

Tak to konečně přišlo. Do nekonečna se to oddalovat nedalo a nakonec se našli lidé, kteří si našeho drobečka odvezli.
Počítali jsme s někým jiným, když se ozvala slečna z Prahy, že má siamskou kočičku přesně jako náš Taši a že k ní hledá kamaráda. Smutně jsme jí museli říci, že kocourek už je zadaný, ale paní, se kterou jsme byli domluvení, se neozvala během dalšího týdne, takže jsme nadšeně volali na Prosek!

A dnes jsme se seznámili. Tašíček bude bydlet u mladých lidí, Katky a Lukáše, kteří vypadají, že jsou do koček blázni přinejmenším jako my. Jejich kočička si žije jako ve vatě. Náš drobek si nemohl vyhlédnout lepší rodinu. Hned jsme se dohodli, že se budeme navštěvovat a že si budeme psát a krátké posezení u čaje se protáhlo na dvě a půl hodiny zaujatého povídání o kočkách a všem možném.


Taši se mezitím předvedl jako lovec plyšových myší, trochu se prospal, předváděl mi v náručí, že dovede být vláčnější než ragdoll a nakonec svou novou rodinu řádně označkoval zuby a drápky.





V půl jedenácté v noci jsme se dojemně rozloučili, Taši si zprvu trochu stěžoval, že je proti své vůli balen do vestičky, ale když zjistil, jak je pohodlná, zmlknul a nasadil výraz dobře naloženého právě narozeného miminka - zde vidíte šťastné rodiče s novým přírůstkem :D

Taši, přejeme ti v novém domově hodně škrabadel, hory granulí a masa a hlavně
štěstí s novou kamarádkou a báječnými "rodiči"!

Shepherd´s anything

Noc se hodí ke všelikým věcem.
Třeba k četbě zajímavostí, které kdosi zanechal na stránkách svého blogu napospas široké veřejnosti. Tak nějak jsem včera narazila na text Češky žijící v Anglii, paní Betty Boo, kde se praví, že...

Angličané mají pro některá běžná jídla ty nejbizarnější názvy a vinou nejednoznačných překladů zní mnohé tradiční pokrmy přinejmenším zvláštně. Klasickým příkladem je shepherds (nebo cottage) pie. Cizinec, přeloživše si pie jako koláč (tj. sladký zákusek), bude šokován zjištěním, že se jedná o hlavní chod obsahující jehněčí maso a s nedůvěrou daný chod zavrhne, čímž se ochudí o vynikající masovou směs v hutné omáčce zapečenou pod vrstvou bramborové kaše se sýrovou kůrčičkou, neb pie by se měl přeložit volně jako cosi zapečeného. Angličané připravují verze s různým masem, shepherds – jehněčí, cottage – hovězí, cumberland – s klobásou, fish – rybí, a z vlastní zkušenosti musím potvrdit, že se jedná o lahodný sytý pokrm, který vás v zimě pěkně zahřeje.

My jsme dneska s Teranell takový shepherd´s pie zkusili připravit - jen naši pastýři měli k dispozici králíka místo jehněte.
A nyní - krok za krokem!
Varování: následující text bude obsahovat snímky syrového masa! :o)

Nejprve jsme do zapékacího hrnce nasypali bobkový list. (Vždycky jsem si přála nacpat někam celý pytlík vavřínového lupení...)


Potom jsme listy založili vrstvou slaniny. Musím konstatovat, že mnohem lepší "slanina" byl vestfálský bok, příště jim v Tescu už definitivně nebudu věřit.


Další vrstvu tvořila směs výborných třeboňských lesních hříbků a pórku. Hříbky jsme měli mražené díky Péťově mamince, budiž jí za to dík, takže jsme si nemuseli vypomáhat žampiony.


Pak přišel nařadu králík, osolený a naporcovaný. Krásně se vešel. V této fázi se přiživily kočky, takže další postup už bedlivě sledovaly s námi. Zajímalo je, jestli dostanou něco z každé vrstvy. Dostaly - kůži ze slaniny.


A nakonec se musí masíčko pořádně okořenit čerstvě mletým pepřem. "Kde všichni ti lidé berou pořád čerstvě mletý pepř?" říkala jsem si bezelstně, až na nás jako osvícení sestoupil mlýnek.


Pak následovala další vrstva houbovo-pórkové patlanice posypaná petrželí (my měli jen sušenou). Na tomto místě vám prozradím, že Teranell patří do toho vzácného klubu lidí, kterým nevadí houby, ale zase si pořád myje ruce :-)
Utěrku jsem jí ale nebrala. To bych byla blázen, házet jí klacky pod nohy. Kdo by k nám jezdil dělat ty úžasné recepty?


Pak přišly konečně na řadu na plátky nakrájené brambory, posolené a popepřené, jak jinak.



Nakonec další vrstva slaniny, ale také petrželky. Prý jí tam má být opravdu hodně. My se s tou sušenou loňskou třeboňskou moc nerozšupovali, báli jsme se, jaká bude, ale nezklamala, i když byla navíc kořenová a ne kudrnka.


Takže v závěru, zalité ještě lehce červeným vínem, to vypadalo takto:


Pak jsme to celé přiklopily pokličkou a na dvě hodiny šouply do trouby na 160 stupňů.
Po dvou hodinách jsme hrnec vytáhly... a... hledejte rozdíl! Jeden tam je a není to "upečenost".


Vypadalo to báječně a ještě lépe to chutnalo na talíři. Uvnitř byla fůra výborné šťávičky a králík, ta obluda tuhá, vysušená, byl šťavnatý a úplně se rozsýpal. Vypili jsme k němu osmiletý Rýnský ryzlink naprosto unikátní chuti od Teranellina strýce, soukromého to vinaře velkopavlovického. Tímto jim oběma buď vzdána čest!


A pro ty, kdo dočetli až sem, mám ještě jeden krásný odstavec. Protože není pastýř jako pastýř a tento recept opsaný z "Keltské kuchařky" pochází ze staré Anglie. Když máte trochu představivosti, pošle vás na dalekou cestu až k nějakému nočnímu ohni, do dávných a nebezpečných dob, kde ve tmě za zády bečí ovce a ve tmě číhá Bestie z Podlondýna.

...Slova se mu sama vyhrnula z úst: "Oba jste blázni. Žádní andělé neexistují."
Markýz přikývl: "Ach tak. Ano. Rozumím ti. Žádní andělé neexistují. Stejně jako neexistuje žádný Podlondýn, žádní krysomluvčí, žádní pastýři v Shepherd´s Bush."
"V Shepherd´s Bush nejsou pastýři," řekl Richard unaveně.
"Ale jsou," ozvala se Hunter ze tmy těsně u jeho ucha.
"A modli se, ať je nikdy nepotkáš."

(Neil Gaiman: Nikdykde)

Bałtyk, den III.-IV. - Swinoujscie

Jeli jsme dál a poprchávalo. Typické pošmourné polské odpolední počasí, zdálo se nám. Kolem lesy, louky, golfové hřiště... až jsme dojeli na takovou podivnou křižovatku. Kam dál? Všude úplně nesrozumitelné cedule a na mapě divně rozmazané značky. Je to most? Není to most? Kolem jelo auto. Za ním! Ten určitě ví, kam jede.
Jel na trajekt. Zmateně jsme zastavili. Byli jsme unavení a nemohli jsme nikde najít cedule, kolik ta legrace stojí. To už nás ale přátelský chlápek navigoval, jak se zařadit mezi auta na palubě. Najeli jsme, zaparkovali, za námi další - a byli jsme v pasti.
Naštěstí nikdo nepřišel a nezkasíroval nás. Věřte nevěřte, později jsme z mapy vydedukovali, že do Swinoujscie se jinak než lodí z polské strany dostat nedá.

Z trajektu jsme nevjeli do životem bujícího města, jak bychom čekali, ale do jakéhosi lesa. Stačilo však sledovat pěknou, širokou silnici, a dostali jsme se na předměstí, kde na nás přátelsky mrkala Biedronka (Beruška) - supermarket. Potřebovali jsme lehce doplnit zásoby v potravinách (o mentolové bonbony, divný čaj a čokoládové sušenky - věřte, že Poláci UMÍ dělat dobré sušenky), v drogerii jsme ulovili "chustečky" proti komárům (jsou jich tam mračna) a naproti baterky do foťáku (které nefungovaly) a pečivo. Náplně do plynových vařičů neměli.
Z centra k nám doléhala hudba, tak jsme zaparkovali na kraji přístavu a vyrazili hledat ten "ruch".
Nikde žádný moc velký ruch nebyl. Podvečer, poloprázdno, jen lodě v přístavu nezklamaly a byly nádherné - od kýčovitých historických replik až po ty vojenské, v dálce.
Vydali jsme se hledat místo, kde se najíme - pro začátek. Obešli jsme půl Swinoujscie, aspoň nám to tak připadalo, a nenarazili na jedinou smazialnu a skoro na žádnou pamětihodnost. Zato jsme blízko přístavu našli úplně komunistické sídliště. Čím dál otrávenější jsme se nořili hlouběji do města, až na nás vykoukla úžasná vyhlídková věž! A pod ní pizzerie s levnou a výtečnou pizzou. Přejedli jsme se a pak udělali ještě noční fotku, z leže na chodníku (foťte něco takhle zblízka, když máte za zády další cihlový superbarák).

Když jsme vyšli ven, zlákala nás vzdálená hudba houslí. Příjemně naladěni a konečně v té správné části města jsme kolem nespočtu zahradních vilek a (jak jinak) cihlového kostela s nápisem Stella Maris došli na výspu u jachtového přístavu. Obklopen lesem stěžňů se tam konal jakýsi Water festival - koncert, atrakce, stánky, podobně jako na každé pouti u nás, ale se škeblema ;-)
Víc než to nás zajímal slavný větný mlýn, maskot města, který tu někde měl být, ale nebyl. Totálně utahaní jsme se aspoň pokochali strašidelně nasvícenými loděmi a obrovskými jeřáby a dopotáceli se k autu. To už byl Péťa v posledním tažení, takže jsem ho naložila a vydala se hledat, kde přenocujeme. Zapíchli jsme to na lesní cestě u jakéhosi objektu, který převelice štěkal. Kolem hluboký, totálně mokrý vlkodlačí les a my parkujeme u nějakého superhlídaného námořního objektu... který se ráno ukázal být útulkem pro psy. Zamávali jsme Alíkům a celí pomačkaní vyrazili prozkoumat, co jsme ze Swinoujscie ještě neviděli - najít Wiatrak a informační kancelář! Koupit mapy!

Snídani jsme absolvovali na dece, rozložené na mokrém trávníku krajnice jakési lázeňské ulice, ve slanou vlhkostí naplněném vzduchu, jen pár stovek metrů od německé hranice, za hrkavého klapání kočárů a povozů s turisty. Z druhé strany nás míjeli po chodníku rikši (!) a cyklisti a naproti se jako křídla kormoránů rozkládaly stánky se ... škeblemi a jinými suvenýry.
Spokojeně najedení jsme zaparkovali u druhého, vnitroměstského výlezu z trajektu, a hnedle jsme našli Turist info. Slečna uměla plynně anglicky, věnovala mi plán města a ukázala, kudy do knihkupectví. Zatímco Péťa dospával v autě, koupila jsem tam úžasnou automapu Polska, nekoupila CDčko kapely łzy a bolestivě šlápla na nohu jednomu mladíkovi.
Plán nám prozradil, že Swinoujscie je památek plné, ne, že ne. Nejblíže byl Fort Aniola, takže to byla jasná volba. Další byly po cestě k Wiatraku, pamětihodnosti ne snad největší, ani nejkrásnější... ale nebudeme předbíhat.
Pevnost Anděla nás velice, velice mile překvapila. Stará se o ni jakási nezisková organizace, reprezentovaná dvěma slečnami v dobovém vojenském oblečení, které jednak podávají odborný a vtipný výklad, jednak se o nás zajímaly a ptaly se, zda jsme rozuměli.
Celé město má velký strategický význam. Fort Aniola, Gerharda a Fort Zachodni postavili Prušáci, čímž pokryli palebnou silou přístav. Němci se o pevnosti celkem starali, zruinovali je až Rusové - a posléze nezájem úřadů. Teď se o ně starají tyto organizace, pořádají tu výstavy, koncerty, slaví Beltine, pečou buřty, pokoušejí se o rekonstrukci vikingských stavbiček a vůbec se všemožně snaží přilákat veřejnost.
Kouzlo Pevnosti Anděla, pojmenované mimochodem podle římského Andělského hradu, spočívá mimo jiné v syrovosti, plynoucí zjevně z nedostatku peněz. Vše vypadá, jako by si Rusové před pár dny sbalili baťůžky a nechali to vybydlené, tiché, barevně počmárané...
Fascinovaly nás podivné nepravoúhlé místnosti, kamrlíky, okénka, úžasné kamenné schodiště, které se nikomu nepodařilo ukrást, ale z něhož nenechavci kdysi vymontovali železné vzpěry, takže šutry visely napůl ve vzduchu... Na ochozu se pěstují růže a nad nimi se tyčí a trčí do stran radiostanice, nad kterou se slečny rozplývaly, ale nepochopili jsme přesně, proč.

Další Fort po cestě k Wiatraku nás tolik nezaujal - bylo to vojenské muzeum, dětičky jásavě šplhaly po vystavených protiletadlových dělech... pryč odsud. Vždyť cesta dál bylo o tolik krásnější. Vedla po opuštěné, špinavé písčité pláži plné rákosí a dokonalých výhledů na "industriální krásy" města. Psí tlapky šněrovaly mokrý písek, čáru přílivu lemovala krajka rozbitých škebliček a za zády lákal labyrint rakytníkového, vrbového a bukového lesa.
V lehkém dešti, už zase lehce nachlazení (berte si do Polska DVA svetry!) jsme konečně přelezli závěrečnou dunu s krásnou stříbrošedou travou a uviděli v dálce malinké molo s malinkým bílým větrným mlýnem, jako z cukru. Molo bylo betonové s velikými barevnými kameny, míjely ho rybářské čluny s rozsvícenými lampami, kolem se motali mokří turisté a houfy racků, labutí, kachen a vran, a k mlýnu pro panenky jsme raději nešli - nechtěli jsme se prodírat lidmi a zkazit si dojem, kterým na nás působil - jako malinká nevěsta stojící na špičkách na konci mola a mávající námořníkům.
Romantiku nám překazil sílící déšť. K autu jsem dorazili zmoklí a nostalgičtí, Swinoujscie se nám zakouslo do srdce. Ještě jsme si slíbili, že se sem určitě vrátíme, třeba na každoroční prázdninovou obrovskou regatu, a vyrazili jsme. Čekala nás dlouhá cesta tentokrát po větších silnicích, které nás měly dovést až někam na pomyslný střed polského pobřeží.