Mátčiny nové stránky

Abych nezahlcovala blog texty o naší Mátce, vytvořila jsem jí její vlastní stránky, kde je možno nalézt veškeré info z našeho "psího života".
Adresa stránek je

www.fermata.estranky.cz

A jak se máme? Po dvou úrazech, které ji omezily na dlouhé dva měsíce, už je Mátka zase v pořádku a běhá - jako chrt :)

Byli jsme už na dvou výstavách, na první, mezinárodce v Českých Budějovicích, se Mátka předvedla krásně a získala známku Velmi Nadějná 1, na druhé, Klubovce Klubu chovatelů chrtů dělala skopičiny a dostala jen Nadějná 2. To nás ale nijak neodradilo a hned příští týden jedeme zase.
Držte nám palce.

Bratislava v zimě II.

Konečně jsem se dostala k dopsání svého bratislavského vyprávění. Bylo by škoda skončit v polovině, když na nás tou dobou ještě spousta krásných míst teprve čekala.

Když jsme prošli branou v opevnění a vystoupali po kamenných schodech, otevřel se před námi zhruba tento pohled. Veliká stodola a věžičky v rohu. Veliká, monumentální... impozantní... čím déle se na Bratislavský hrad člověk dívá, tím víc se mu líbí.
Prošli jsme se okolo parkem obrovských starých stromů a město leželo pod námi jako na dlani.
Z druhé strany se dokonce nějaký architekt pokusil strohost hradu ozvláštnit a zdálo se nám, že se mu to celkem povedlo. Cestičky vzhůru ale byly uzavřené, zřejmě vzhledem k ročnímu období, takže jsme jen došli na konec jedné části mohutné zdi - a zase zpátky. V křoví jsme pak potkali malou spící kočku, zvláštní kontrast k "mužsky" strohým, drsným vysokým stěnám hradu.
Ve vzduchu i na chodnících se leskla voda, když jsme trochu unavení zamířili dolů po jiné z cest. Naštěstí je Bratislava tak malinká, že se v ní nedá zabloudit. Kolem prominentních domků a bytů v podkroví, tisknoucích se ke svahu, jsme scházeli do podhradí. V paměti se mi uložil obrázek podkrovního bytu, jehož chodba ústila balkonovými dveřmi do svahu. Uvnitř byl vidět na holé bílé zdi obrovský vyřezávaný krucifix. Jakýsi pán tudy vyšel ven, podezřívavě si nás prohlížel a vyklepával pytlík od vysavače.
O kus dál jsme narazili na čajovnu. Protože nás dojmy unavily, počkali jsme asi 20 minut, než otevřeli, a zalezli si do příjemného kouta s čajem a časopisy. Dokonce jsme na střídačku chvíli spali - asi za dvě hodiny jsme každopádně odpočatí vyrazili na další průzkumy.
Prvořadým naším cílem bylo najít nocleh, dříve než se setmí. Už při cestě na hrad jsem si všimla roztomilé stylové kavárny a restaurace spojené s hotelem Chez David. Peťa nějak na židovskou kulturu neměl náladu, ale když jsme se tudy pak vraceli, zkusmo jsme se poptali po ceně ubytování a zjistili, že je velmi přátelská. Byla jsem moc šťastná, že jsme tam zakotvili. Nikdy jsem totiž nespala v opravdickém hotelu :)
Všechno tam bylo luxusní, čisté a stylové. Prostě paráda. Na stěnách našeho pokoje visely kafkovské grafiky s Brouky. Velmi naturalistické!
Už se stmívalo, když jsme se odlehčení o batůžek, osprchovaní a v dobré náladě vydali objevovat noční město. Foťák se snažil s námi držet krok, ale šlo mu to velmi ztuha. Nakonec ho prokleli tihle dva skřeti a přestal fotit vůbec.
Na začátku jsme sice asi třikrát prošli nějakou nákupní čtvrtí a vyšli na úplně stejném místě - u pošty - ale pak jsme se chytili a zanořili tím správným směrem. Kdyby chtěl člověk zapadnout někam do irského, rockového, erotického, tanečního... a nebo jakéhokoliv jiného klubu, měl možnost. Noční Bratislava prostě žije! My jenom chodili kolem, prohlíželi si krásně nasvícené domy, poslouchali pouliční zpěváky a čichali vůni ze steak-housů. Nakonec jsme se vrátili kolem prastaré sgrafitové hospody, která vypadala tak zaplivaně a stylově, že jsem čekala, kdy z ní vyleze zbrojnoš s drátěnou košilí plandající přes pivní pupek a dá nám přes držku.
To se ale nestalo a my jsme ve zdraví došli do Chez David, kde jsme si dali stylovou a neskutečně výtečnou večeři v restauraci tak nóbl, že jsme měli každý svého čísníka.

Druhý den jsme se rozloučili s milým hotýlkem a milou recepční. Čekalo nás mnoho hodin do odletu letadla a měli jsme pocit, že jsme už všechno viděli - přeci jen je centrum opravdu malé, ve srovnání třeba s Prahou - ale nebyla to naštěstí pravda.
Tentokrát jsme zamířili k Dunaji. Dost mě překvapil, že nebyl až tak široký, jak jsem čekala. Poblíž nábřeží jsme našli další krásné náměstí, "korunované" na horním konci Národním divadlem ( na obrázku vpravo). Před ním byly velmi pěkně "zasklené" a upravené vykopávky jakési staré brány a součásti opevnění starého města a náměstí mělo takový "vídeňský šmrnc". Opravdu bylo velice znát, že Bratislava se snaží být městem pro lidi - se zajímavými zákoutími, malými koncertními pódii, vtipně a neotřele řešenými kašnami, sochami a lávkami.
Nedaleko odtud jsme pak našli Národní muzeum. Protože bylo pořád dopoledne a času spousta před námi, rozhodli jsem se, že ho navštívíme.
A bylo na co se dívat. Nejprve jsme prošli historickou expozicí (nafotila jsem tak nádherné drátkované džbány),
další byla expozice šutrologická, dělaná tradičním způsobem "kámen - cedulka", ale plná nádherných minerálů a nerostů, takže jsme ji procházeli pěkně dlouho a neodolala jsem, abych nevyfotila překrásné karneony, acháty a jiné "křemenoidy", které se mi tolik líbí. V přírodovědné části byly spousty zkamenělin, vycpaný chlupatý ryšavý mamut a strašná hromada dalších vycpaných obyvatel Slovenska. To Péťa špatně snášel a honem utekl dál, do výstavy o Biodiverzitě. Ta byla udělaná nádherným, moderním způsobem. Škoda, že jsme si ji nemohli pořádně užít, protože jsme byli už trochu unavení koukáním na cedule a do vitrín, jak to tak při dlouhém pobytu v muzeu bývá.
Naprostým vrcholem ovšem byla výstava o Nikola Teslovi, objeviteli střídavého proudu a vynálezci formátem srovnatelým snad jen s Járou Cimrmanem.
Nakonec jsme ještě jako třešničku na dortu prošli alternativní expozicí na téma Nebezpečí, kde jsme si mohli vyzkoušet, jak velká pravděpodobnost je, že najdeme jednu červenou kuličku mezi miliony bílých (jako pravděpodobnost třeba toho, že nám na ulici spadne květináč na hlavu), zkusit si zadat na tabuli, co vše děláme při odchodu z domu - projít dveřmi - a zkontrolovat, na co si jsme schopni vzpomenou, že jsme udělali a podobně... Já jsem se tam dobře pobavila, Péťovi už se po Teslovi do hlavy nic jiného nevešlo.
Vyšli jsme ven kolem oběda a zbýval nám poslední pevný bod programu, nalézt Sushi bar a vyzkoušet poprvé v životě sushi.
Díky informacím od Yenn jsme ho našli snadno, uvnitř to bylo stylové a moc hezké. Zdálo se, že tam na oběd chodí celkem dost lidí. Dali jsme si velký tác, kde bylo možno ochutnat od každého kousek, a nacpali se syrovými rybami a rýží.
Moc nám to chutnalo, hlavně Péťovi, který má rád jemné chutě a zeleninu. Mě pořád chyběla nejaká omáčka, do které rýži namáčeli všichni kolem. Až úplně na konci jsem si všimla, že stojí celou dobu na stole. :)
Zbývaly nám už jen asi dvě hodiny, než vyrazíme na letiště. Prošli jsme se s plnými bříšky pomalu celým centrem města, které nám za ty dva dny stačilo přirůst k srdci, podívali se znovu na uličky, které jsem už dobře znali, znovu se zasmáli tomu, na jak nečekaných místech ústí a jak jsou navzájem propletené, a nakonec si dali ještě poslední slaďoučkou čokoládu v čokoládovně na náměstí.
Neviděli jsme toho přeci jen spoustu. Neviděli jsme nejužší dům v Bratislavě, nekoupili jsme si dřevěnou vyřezávanou misku ani vyšívanou košili, nepodívali jsme se na římské vykopávky jen kousek od města, na dostihovou dráhu Petržalka, na Slovnaft zblízka... Nepluli jsme lodí po Dunaji na Děvín a zpět.
Na to všechno už ale nebyl čas, protože jsme museli na malinké letiště, do malinké odbavovací haly, do malinkého letadla a vzhůru s pilotem, který motor tůroval jako závodní Porsche a zatáčky ve vzduchu řezal tak, že jsem se držela sedadla.
Země byla krásná, černá, pokrytá pavučinkami osvětlených silnic a měst. Pořád jsme hledali Prahu - tamta skvrna nebo tamta? A pak se najednou obzor rozzářil a naše hlavní město nás vítalo jako obrovská světélkující velryba.
Bylo to krásné.
Ať žijí levné letenky.

Naše siamská rodina

Nedávno jsme tu měli vzácnou návštěvu. Haku si odskočil na pár dní na Prosek za Kačkou a Lukášem, aby s Bublinkou počali koťátka, když je Taši ještě puberťák, a když se vracel, vzal Tašounka s Bublinkou s sebou, kouknout se na starý domov.
Taši už hrozně vyrostl. Je mu a 7 měsíců a má už 3,5 kila. Nos zdědil po tátovi protáhlejší a je krásně vybarvený seal-point jako máma.
Jsme na něho pyšní.

S Bublinkou jsou prima dvojka. Tady u nás se ani nijak zvlášť nebáli, Bubli zaujala strategické místo pod židlí a Tašák začal všechno občuchávat. Mia za ním chodila přátelsky, obezřetně a zvědavě, co to z jejího synáčka vyrostlo, ale Taši se nechtěl moc bavit. Jako děsně důležitý kocour si ji držel od těla, jen mě nechal milostivě, abych ho pořádně pomuchlala.

Haku na Proseku dělal pěknou paseku. Jestli udělal koťátka, to se neví, ale všechno označkoval a přestal, až když mu Kačka hodila hadr na hlavu a při další příležitosti vymáchala čumák.
Dobře mu tak :D




A tady je porovnání, jak vypadali Taši s mámou Miou v létě a jak vypadají teď (zleva Mia, Taši, Bublinka).

Bratislava v zimě

Ještě nikdy jsem neletěla letadlem.
Už dlouho mi leželo v hlavě, jaké to asi je, a Péťa se rozhodl, že mi tento zážitek zprostředkuje.
Někdy napodzim přišel se zaplacenými letenkami - do Bratislavy. Proč zrovna tam? Je to blízko a letenky stály korunu!
Sice se s letištním poplatkem vyšplhaly ke dvěma tisícům (za oba, tam i zpět), ale uznejte, že vlakem bychom tam snad levněji nebyli.
Takže jsme jednoho pěkného lednového pátku uložili Štěpánka u rodičů a Mátku u Yenn, kterým jsme moc vděční za hlídání, a v sobotu brzo ráno se nechali taťkou odvézt na letištní autobus na Holešovice.
Byla jsem tak napjatá, tak slavnostně naladěná, když se šinul rozespalou ranní Prahou směrem k Ruzyni. Tihle lidé, co tu s námi jednou, jedou taky NA LETADLO!
Bylo krásné, červánkové ráno. Nejprve jsme si vyzvedli letenky na "check-in", prošli se mezi superdrahými obchůdky a zavzpomínali na film Terminál, ale brzy už byl čas přesunout se dál.
Paní a pán nás prošacovali, osahali a objeli pípátkem, které u obou začalo pípat, u mě kvůli zipu na botách :) Musela jsem se zout a jako v té reklamě jsem čekala, kolik oblečků si ještě budu muset sundat. Boty jim ale stačily.
Po dlouhém čekání nás naše společnost SkyEurope konečně pustila do letadla. Lezli jsme tam legračním tunelem, takže jsme se ocitli z letištní haly přímo uvnitř letadla, nebo spíš letadýlka. Letušky nám začaly vysvětlovat, jak se máme zapnout a co máme dělat, když se bude dít něco neobvyklého, a elegantně přitom gestikulovaly. Vypadalo to jako snubní tance jeřábů, spousta klapání a mávání rukama. Pak se monstrum dalo do pohybu...
Start letadla je super věc. Nejdřív to jede pomalu, tak nějak rozumně, ale pak, když dojedeme na runwayi na to správné místo, motory se rozeřvou a stroj vyrazí dopředu tak, že to člověka... ne sice vmáčkne do sedadla, ale skoro! A než se stačí rozkoukat, domečky a všechno je TAKHLE malinké.
Jestli mi bylo špatně? No přiznám, že jsem si pečlivě připravila pytlík, ale nepoužila jsem ho. Nicméně jsem měla pocit, že se mi na vnitřnostech dělají uzle.
Asi 15 minut jsme pořád stoupali do letové hladiny, čumákem vzhůru, a letušky už začaly rozvážet pití. Péťa si koupil pivo, a to už pilot hlásil, že jsme nad Brnem. Byli jsme velice překvapení. Brno jsme neviděli kvůli krásným mrakům, které vypadaly jako bělostné moře. Než Péťa stačil pivo dopít, začaly letušky hlásit, že půjdeme na přistání, a čumák se zase sklopil. Pilot se vyžíval v zatáčení, při kterém mi připadalo, že snad musíme spadnout, takhle naklonění, a držela jsem se sedaček :)
Ale jinak klesání bylo lepší než stoupání, za chvilku se už pod námi míhala slovenská krajina jako z Google Earth :D Samotný kontakt se zemí byl jenom takové slabé žuchnutí, i když se mi zdálo, že něco tak obrovského a rychlého se musí přímo zapíchnout. A k letadlu pro nás přijel autobus - to mi udělalo radost, tak to přece má být, tak to je v každém filmu. :)
Bratislavské letiště je v porovnání s Prahou komicky malé. Nasedli jsme tam na autobus a vydali se hledat centrum.
Nejprve se zdálo, že Bratislava bude pěkně ošklivá a zaplivaná. Veliká komunistická kašna na náměstí Slobody nás v tom jenom utvrdila, ale trochu jsme si spravili chuť, když jsme konečně doťapali ke slovenskému Parlamentu. Uličkami, které začínaly být pomalu zajímavější a historičtější (rozumějte podobnější Praze), jsme mířili ke Hradu.
Tyčil se nad městem na skále přesně jako na fotografiích z mých základkových učebnic vlastivědy.
Než jsme na něj ale vylezli, pustili jsme se celí hladoví do hledání McDonalda. A nakonec jsme našli nejen ten, ale i historické centrum a KFC. Postupně jsme se tomu všemu podívali na zoubek.
Na obrázku vpravo je sousoší partyzánů, malebně trčící před něčím, co jsem zprvu považovala za radnici. Jenže krásné architektury je v Bratislavě mnohem víc, než jsme tušili, a tak tato budova vybledla v našich očích ve stínu jinačích staveb a už jsme se k ní nevrátili.

Po dobrém a opulentním obědě jsme zamířili "někam" do spleti uliček. Jak nám předtím připadalo, že kamkoliv jdeme, potkáváme jen obchoďáky a tramvaje, teď jsem zjistili, že nejde jít nikam, kde by nebyly nádherné a skvěle udržované paláce. Toto růžové je například budova bratislavského magistrátu (nebo něčeho podobného). Povšimněte si laskavě toho úžasného sladění růžové a světle zelené. Díky té zajímavé barevnosti jsme nepřišli o foťák - když jsem si to chtěla vyfotit, uvědomila jsem si, že pokojně visí na židli v McDonaldu. Zaječela jsem a Petr se lekl, protože si myslel, že auto vedle nabouralo.
Že se ale foťák našel, to sami vidíte.

Další zážitek si zaslouží hned tři fotografie. Péťovu pozornost totiž upoutala nádherná secesní čokoládovna v secesním paláci na Hlavném námestí. Když si pořádně prostudujete fotku s výlohou, uvidíte nejen náměstí, ale hlavně vodotrysk s tekutou mléčnou čokoládou. A tomu nebylo možné odolat.
Uvnitř bylo všechno naprosto dokonalé. Byli jsme jako v Jiříkově vidění. Sedli jsme si u stolečku k oknu a když přišla slečna, Péťa si objednal "tu čokoládu z vodotrysku". Drobounká slečna se roztomile zasmála a jako z pohádky zašveholila "Ale ta nieje na papkanie."
Tak si dal Péťa mléčnou a já bílou s mandlemi. Nikdy v životě jsem nejedla/nepila nic tak dobrého.

Pak jsem se s vyhřátými bříšky vydali dál. Naším cílem byl Bratislavský hrad. Přešli jsme rušnou magistrálu půlící město a kolem židovského hotelu a restaurace Chez David jsme uličkami a po zámeckých schodech ne nepodobných těm pražským vyťapali nahoru. Minuli jsme přitom restauraci Modrá hvězda a zavzpomínali na náš dračák - tak i sem se dostala!
Pak se nám naskytl pohled na velice monumentální opevnění nad námi a na Dunaj pod námi. Přes řeku, která nás překvapila tím, že vůbec nebyla tak široká, jak jsme si představovali, se rozkročil kontroverzní závěsný most s podivnou věží až skoro na protějším břehu. Slováci jí říkají "ufon" a vědí, proč to dělají. V nočním osvětlení má opravdu pusinku a dvě oči a vypadá docela přátelsky.
Za ufonem se strašidelně rozkládalo obrovité komunistické sídliště Petržalka a úplně v dálce desítky komínů Slovnaftu. Všechno ale halil romantický mlžný opar. Navíc jsme měli za zády Hrad, na který jsme byli tak zvědaví, a tak nás nějaká komunistická architektura moc nebrala.
Trochu jsme pokoukali a fotili a průchodem na hradbách zamířili vzhůru - dovnitř.

pokračování příště

Bałtyk, den V. - Słowinski park narodowy

Z Ustky jsme odjeli někdy po poledni. Mířili jsme na východ a měli jsme jen velmi matnou představu o tom, co chceme další den vidět. Mapa nám slibovala, že nedaleko na nás čeká další národní park, Słowinski park narodowy, a pomalinku se nám v hlavách rozlézala myšlenka na nějaké levné ubytování v soukromí, kde se umyjeme, pořádně vyspíme po těch nocích v autě a načerpáme síly.
Počasí bylo sychravé. Ne tak nějak středoevropsky, ale bytelně, mořsky mokré, kdy vlhkost odkapávala ze stromů, ačkoli nepršelo. Obloha zakaboněná, nálada... unavená. Jako z velké dálky se do mých myšlenek prosadily cedulky, ukazující na skanzen. Ovšem co se v mládí naučíš... ("Hele, doleva je skansen. Jedeme tam?") výchova cestovatele se ozvala a tak jsme unavení a utrmácení stejně zamířili po šipkách. A dobře jsme udělali.
Skanzen byl v malé vsi Kluky, přímo u silnice. Jediné peníze jsme zaplatili za parkoviště v zahradě sousedního domku. Auto jsme postavili na trávník skoro mezi rybízy a tři zlatky donesli prastaré babičce na lavičce u domu, která vypadala jako součást skanzenu. Obě.
Uvnitř byly vkusné a hezké expozice, ilustrující život v těch nádherných domech s doškovou střechou - dokonce fotografie dětiček v šatičkách, naducaných a kouzelně podobných všem dětem na všech starých fotografiích.
Vzpomněla jsem si na maminku a její nejstarší fotky, i když ty jsou samozřejmě přeci jen mladší. Víš, mami, kterou myslím, tu malilinkou! :-)
V jednom stavení byla expozice dobových hraček, pokusila jsem se ji vyfotit, ale byla tam dost tma. Viděli jsme i krásné masopustní maškary, celé místnosti vybavené postaru, tak, jak jsme zvyklí ze skanzenů u nás, ale také lodě, rybářské náčiní, krásná kamna a dokonce jakési slaměné týpí. Kdo ví, na co bylo. Schovali jsme se v něm před deštěm, který nakonec přeci jen přišel.

V deštivém, uspávajícím počasí jsme pokračovali dál. Nořili jsme se do národního parku a mířili k moři.
K majáku.
Po stále menších a menších silničkách jsme nakonec dorazili až k placenému záchytnému parkovišti a zaparkovali na rozblácené krajnici
před ním. Bylo teplo. Země voněla a les byl plný brusinek. Chvílemi jsem šla bosky a čvachtala se loužích vlažné rašelinové vody na cestě - ano, rašelinové. Všechno tam bylo buď mokře rašelinově hnědé nebo zeleně mechově mokré. A cesta vedla vzhůru.
U turistických cedulí Naučné stezky jsem zalitovala, že neumím latinské názvy, protože v Polsku si nejste jisti ani tím, že jagoda je jahoda. Co potom takové truskavky? Ty tam ale nerostly, jen šichy a hromada dalších zajímavých mokroseverských rostlinek.
A cesta pořád stoupala a měnila se.
Stromy kolem nás začínaly mít strašidelné, bizardní tvary, voda pořád stála ve vzduchu a bylo skoro slyšet, jak všechno roste. Pod nohama nám vrzal písek.
Na konci cesty, daleko nahoře, se z mlžného oparu tyčil maják, majestátní a starodávný.
Když jsme se k němu vyškrábali, věděli jsme, že to nebyla marná námaha. Byl cihlový, dýchala z něj vážnost téměř mystická a tyčil se nad "vodami" hlubokých borových lesů, kam až oko dohlédlo. A dohlédlo daleko, protože dovnitř se smělo, a tak jsme stáli až u lucerny, tiše obdivovali gigantická zařízení uvnitř (ze kterých nebylo skoro nic vidět) a rozhlíželi se. Co jsme viděli?
Lesy, lesy, lesy, černé jako medvědí kožich, a v dálce bílé hřbety proslulých dun, o kterých jsme nevěděli a tak jsme si je bohužel nechali ujít.
Zvláštní... Moře vidět nebylo. Ale zrovna u tohoto majáku mi to nebylo líto. Je to prý nejstarší maják na mořském pobřeží a jeho předchůdci pamatují pohanské doby. Byl nezapomenutelný. Měl duši.

"A teď už jen najít to šikovné levné ubytování, osprchovat se, uvařit těstoviny z pytlíku a natáhnout na měkké matrace," říkali jsme si, když jsme opouštěli les. Netušili jsme ale, že poslení volný pokoj v okruhu několika vesnic si právě tou dobou platí pán ze Slovenska, kterého jsme později potkali.
Péťa měl kulturní zážitek s trojicí polských dam tří generací, které s ním zkoušely mluvit německy i anglicky, než zjistily, že jsme vlastně taky Slovani, a které se nám velice ochotně, ale marně pokusily najít ubytování. Ve vesnici byla obrovská sešlost lidu, protože se konala jakási večerní párty - Petr říká, že svatba. Prý jsme na ni byli zváni. Nepamatuji se, mé myšlenky zabírala představa teplé sprchy. Nechali jsme si ji tedy ujít a nakonec jsme se chtě nechtě vydali do dalšího města na trase, přímořského letoviska Leba. A dobře jsme udělali.
Ubytovali jsme se v druhém kempu, který byl sice o malinko dražší než ten první, ale měl velice ochotnou paní, která nám řekla, že samochod je auto a všemožně se o nás postarala. Vlastně mám pocit, že na ní Péťa usmlouval nějakou slevu. Bylo pozdě v noci, když jsme si konečně užili horkých sprch, černého čaje, instantních těstovin a zalezli do pelechů. Už jsme se těšili na smažírny Leby.