Bratislava v zimě

Ještě nikdy jsem neletěla letadlem.
Už dlouho mi leželo v hlavě, jaké to asi je, a Péťa se rozhodl, že mi tento zážitek zprostředkuje.
Někdy napodzim přišel se zaplacenými letenkami - do Bratislavy. Proč zrovna tam? Je to blízko a letenky stály korunu!
Sice se s letištním poplatkem vyšplhaly ke dvěma tisícům (za oba, tam i zpět), ale uznejte, že vlakem bychom tam snad levněji nebyli.
Takže jsme jednoho pěkného lednového pátku uložili Štěpánka u rodičů a Mátku u Yenn, kterým jsme moc vděční za hlídání, a v sobotu brzo ráno se nechali taťkou odvézt na letištní autobus na Holešovice.
Byla jsem tak napjatá, tak slavnostně naladěná, když se šinul rozespalou ranní Prahou směrem k Ruzyni. Tihle lidé, co tu s námi jednou, jedou taky NA LETADLO!
Bylo krásné, červánkové ráno. Nejprve jsme si vyzvedli letenky na "check-in", prošli se mezi superdrahými obchůdky a zavzpomínali na film Terminál, ale brzy už byl čas přesunout se dál.
Paní a pán nás prošacovali, osahali a objeli pípátkem, které u obou začalo pípat, u mě kvůli zipu na botách :) Musela jsem se zout a jako v té reklamě jsem čekala, kolik oblečků si ještě budu muset sundat. Boty jim ale stačily.
Po dlouhém čekání nás naše společnost SkyEurope konečně pustila do letadla. Lezli jsme tam legračním tunelem, takže jsme se ocitli z letištní haly přímo uvnitř letadla, nebo spíš letadýlka. Letušky nám začaly vysvětlovat, jak se máme zapnout a co máme dělat, když se bude dít něco neobvyklého, a elegantně přitom gestikulovaly. Vypadalo to jako snubní tance jeřábů, spousta klapání a mávání rukama. Pak se monstrum dalo do pohybu...
Start letadla je super věc. Nejdřív to jede pomalu, tak nějak rozumně, ale pak, když dojedeme na runwayi na to správné místo, motory se rozeřvou a stroj vyrazí dopředu tak, že to člověka... ne sice vmáčkne do sedadla, ale skoro! A než se stačí rozkoukat, domečky a všechno je TAKHLE malinké.
Jestli mi bylo špatně? No přiznám, že jsem si pečlivě připravila pytlík, ale nepoužila jsem ho. Nicméně jsem měla pocit, že se mi na vnitřnostech dělají uzle.
Asi 15 minut jsme pořád stoupali do letové hladiny, čumákem vzhůru, a letušky už začaly rozvážet pití. Péťa si koupil pivo, a to už pilot hlásil, že jsme nad Brnem. Byli jsme velice překvapení. Brno jsme neviděli kvůli krásným mrakům, které vypadaly jako bělostné moře. Než Péťa stačil pivo dopít, začaly letušky hlásit, že půjdeme na přistání, a čumák se zase sklopil. Pilot se vyžíval v zatáčení, při kterém mi připadalo, že snad musíme spadnout, takhle naklonění, a držela jsem se sedaček :)
Ale jinak klesání bylo lepší než stoupání, za chvilku se už pod námi míhala slovenská krajina jako z Google Earth :D Samotný kontakt se zemí byl jenom takové slabé žuchnutí, i když se mi zdálo, že něco tak obrovského a rychlého se musí přímo zapíchnout. A k letadlu pro nás přijel autobus - to mi udělalo radost, tak to přece má být, tak to je v každém filmu. :)
Bratislavské letiště je v porovnání s Prahou komicky malé. Nasedli jsme tam na autobus a vydali se hledat centrum.
Nejprve se zdálo, že Bratislava bude pěkně ošklivá a zaplivaná. Veliká komunistická kašna na náměstí Slobody nás v tom jenom utvrdila, ale trochu jsme si spravili chuť, když jsme konečně doťapali ke slovenskému Parlamentu. Uličkami, které začínaly být pomalu zajímavější a historičtější (rozumějte podobnější Praze), jsme mířili ke Hradu.
Tyčil se nad městem na skále přesně jako na fotografiích z mých základkových učebnic vlastivědy.
Než jsme na něj ale vylezli, pustili jsme se celí hladoví do hledání McDonalda. A nakonec jsme našli nejen ten, ale i historické centrum a KFC. Postupně jsme se tomu všemu podívali na zoubek.
Na obrázku vpravo je sousoší partyzánů, malebně trčící před něčím, co jsem zprvu považovala za radnici. Jenže krásné architektury je v Bratislavě mnohem víc, než jsme tušili, a tak tato budova vybledla v našich očích ve stínu jinačích staveb a už jsme se k ní nevrátili.

Po dobrém a opulentním obědě jsme zamířili "někam" do spleti uliček. Jak nám předtím připadalo, že kamkoliv jdeme, potkáváme jen obchoďáky a tramvaje, teď jsem zjistili, že nejde jít nikam, kde by nebyly nádherné a skvěle udržované paláce. Toto růžové je například budova bratislavského magistrátu (nebo něčeho podobného). Povšimněte si laskavě toho úžasného sladění růžové a světle zelené. Díky té zajímavé barevnosti jsme nepřišli o foťák - když jsem si to chtěla vyfotit, uvědomila jsem si, že pokojně visí na židli v McDonaldu. Zaječela jsem a Petr se lekl, protože si myslel, že auto vedle nabouralo.
Že se ale foťák našel, to sami vidíte.

Další zážitek si zaslouží hned tři fotografie. Péťovu pozornost totiž upoutala nádherná secesní čokoládovna v secesním paláci na Hlavném námestí. Když si pořádně prostudujete fotku s výlohou, uvidíte nejen náměstí, ale hlavně vodotrysk s tekutou mléčnou čokoládou. A tomu nebylo možné odolat.
Uvnitř bylo všechno naprosto dokonalé. Byli jsme jako v Jiříkově vidění. Sedli jsme si u stolečku k oknu a když přišla slečna, Péťa si objednal "tu čokoládu z vodotrysku". Drobounká slečna se roztomile zasmála a jako z pohádky zašveholila "Ale ta nieje na papkanie."
Tak si dal Péťa mléčnou a já bílou s mandlemi. Nikdy v životě jsem nejedla/nepila nic tak dobrého.

Pak jsem se s vyhřátými bříšky vydali dál. Naším cílem byl Bratislavský hrad. Přešli jsme rušnou magistrálu půlící město a kolem židovského hotelu a restaurace Chez David jsme uličkami a po zámeckých schodech ne nepodobných těm pražským vyťapali nahoru. Minuli jsme přitom restauraci Modrá hvězda a zavzpomínali na náš dračák - tak i sem se dostala!
Pak se nám naskytl pohled na velice monumentální opevnění nad námi a na Dunaj pod námi. Přes řeku, která nás překvapila tím, že vůbec nebyla tak široká, jak jsme si představovali, se rozkročil kontroverzní závěsný most s podivnou věží až skoro na protějším břehu. Slováci jí říkají "ufon" a vědí, proč to dělají. V nočním osvětlení má opravdu pusinku a dvě oči a vypadá docela přátelsky.
Za ufonem se strašidelně rozkládalo obrovité komunistické sídliště Petržalka a úplně v dálce desítky komínů Slovnaftu. Všechno ale halil romantický mlžný opar. Navíc jsme měli za zády Hrad, na který jsme byli tak zvědaví, a tak nás nějaká komunistická architektura moc nebrala.
Trochu jsme pokoukali a fotili a průchodem na hradbách zamířili vzhůru - dovnitř.

pokračování příště

Bałtyk, den V. - Słowinski park narodowy

Z Ustky jsme odjeli někdy po poledni. Mířili jsme na východ a měli jsme jen velmi matnou představu o tom, co chceme další den vidět. Mapa nám slibovala, že nedaleko na nás čeká další národní park, Słowinski park narodowy, a pomalinku se nám v hlavách rozlézala myšlenka na nějaké levné ubytování v soukromí, kde se umyjeme, pořádně vyspíme po těch nocích v autě a načerpáme síly.
Počasí bylo sychravé. Ne tak nějak středoevropsky, ale bytelně, mořsky mokré, kdy vlhkost odkapávala ze stromů, ačkoli nepršelo. Obloha zakaboněná, nálada... unavená. Jako z velké dálky se do mých myšlenek prosadily cedulky, ukazující na skanzen. Ovšem co se v mládí naučíš... ("Hele, doleva je skansen. Jedeme tam?") výchova cestovatele se ozvala a tak jsme unavení a utrmácení stejně zamířili po šipkách. A dobře jsme udělali.
Skanzen byl v malé vsi Kluky, přímo u silnice. Jediné peníze jsme zaplatili za parkoviště v zahradě sousedního domku. Auto jsme postavili na trávník skoro mezi rybízy a tři zlatky donesli prastaré babičce na lavičce u domu, která vypadala jako součást skanzenu. Obě.
Uvnitř byly vkusné a hezké expozice, ilustrující život v těch nádherných domech s doškovou střechou - dokonce fotografie dětiček v šatičkách, naducaných a kouzelně podobných všem dětem na všech starých fotografiích.
Vzpomněla jsem si na maminku a její nejstarší fotky, i když ty jsou samozřejmě přeci jen mladší. Víš, mami, kterou myslím, tu malilinkou! :-)
V jednom stavení byla expozice dobových hraček, pokusila jsem se ji vyfotit, ale byla tam dost tma. Viděli jsme i krásné masopustní maškary, celé místnosti vybavené postaru, tak, jak jsme zvyklí ze skanzenů u nás, ale také lodě, rybářské náčiní, krásná kamna a dokonce jakési slaměné týpí. Kdo ví, na co bylo. Schovali jsme se v něm před deštěm, který nakonec přeci jen přišel.

V deštivém, uspávajícím počasí jsme pokračovali dál. Nořili jsme se do národního parku a mířili k moři.
K majáku.
Po stále menších a menších silničkách jsme nakonec dorazili až k placenému záchytnému parkovišti a zaparkovali na rozblácené krajnici
před ním. Bylo teplo. Země voněla a les byl plný brusinek. Chvílemi jsem šla bosky a čvachtala se loužích vlažné rašelinové vody na cestě - ano, rašelinové. Všechno tam bylo buď mokře rašelinově hnědé nebo zeleně mechově mokré. A cesta vedla vzhůru.
U turistických cedulí Naučné stezky jsem zalitovala, že neumím latinské názvy, protože v Polsku si nejste jisti ani tím, že jagoda je jahoda. Co potom takové truskavky? Ty tam ale nerostly, jen šichy a hromada dalších zajímavých mokroseverských rostlinek.
A cesta pořád stoupala a měnila se.
Stromy kolem nás začínaly mít strašidelné, bizardní tvary, voda pořád stála ve vzduchu a bylo skoro slyšet, jak všechno roste. Pod nohama nám vrzal písek.
Na konci cesty, daleko nahoře, se z mlžného oparu tyčil maják, majestátní a starodávný.
Když jsme se k němu vyškrábali, věděli jsme, že to nebyla marná námaha. Byl cihlový, dýchala z něj vážnost téměř mystická a tyčil se nad "vodami" hlubokých borových lesů, kam až oko dohlédlo. A dohlédlo daleko, protože dovnitř se smělo, a tak jsme stáli až u lucerny, tiše obdivovali gigantická zařízení uvnitř (ze kterých nebylo skoro nic vidět) a rozhlíželi se. Co jsme viděli?
Lesy, lesy, lesy, černé jako medvědí kožich, a v dálce bílé hřbety proslulých dun, o kterých jsme nevěděli a tak jsme si je bohužel nechali ujít.
Zvláštní... Moře vidět nebylo. Ale zrovna u tohoto majáku mi to nebylo líto. Je to prý nejstarší maják na mořském pobřeží a jeho předchůdci pamatují pohanské doby. Byl nezapomenutelný. Měl duši.

"A teď už jen najít to šikovné levné ubytování, osprchovat se, uvařit těstoviny z pytlíku a natáhnout na měkké matrace," říkali jsme si, když jsme opouštěli les. Netušili jsme ale, že poslení volný pokoj v okruhu několika vesnic si právě tou dobou platí pán ze Slovenska, kterého jsme později potkali.
Péťa měl kulturní zážitek s trojicí polských dam tří generací, které s ním zkoušely mluvit německy i anglicky, než zjistily, že jsme vlastně taky Slovani, a které se nám velice ochotně, ale marně pokusily najít ubytování. Ve vesnici byla obrovská sešlost lidu, protože se konala jakási večerní párty - Petr říká, že svatba. Prý jsme na ni byli zváni. Nepamatuji se, mé myšlenky zabírala představa teplé sprchy. Nechali jsme si ji tedy ujít a nakonec jsme se chtě nechtě vydali do dalšího města na trase, přímořského letoviska Leba. A dobře jsme udělali.
Ubytovali jsme se v druhém kempu, který byl sice o malinko dražší než ten první, ale měl velice ochotnou paní, která nám řekla, že samochod je auto a všemožně se o nás postarala. Vlastně mám pocit, že na ní Péťa usmlouval nějakou slevu. Bylo pozdě v noci, když jsme si konečně užili horkých sprch, černého čaje, instantních těstovin a zalezli do pelechů. Už jsme se těšili na smažírny Leby.