"To není pejsek, to je koníček!"

"Koukni, maminko, hladovný pejsek..."
Takové a jiné komentáře si pomalu zvykáme slýchat na procházkách s Mátkou, ze které vyrostla slečna, a "miminko" už jí říkáme jen s nadsázkou. Váží už taky přes 19 kilo a takové chování na klíně začíná být se všemi těmi končetinami akrobaticko-vzpěračský výkon.
Pořád je to ale velikánský mazel. Hlavně neopomene objímat a líbat jakékoliv lidi, kteří jen náznakem projeví odvahu si s ní hrát. Petrově mamince druhý den Vánoc už vyšplhala až na ramena.
Legrační je, když nám třeba v Renaultu uprostřed oficiálního jednání o nabídce vozu vleze na klín - při své velikosti se musí spojit oba dva klíny, jak sedíme vedle sebe, a položí si hlavu na stůl. Ale páni v Renaultu jsou tolerantní ;-)

Mátce už se vyměnily všechny řezáky a levý dolní špičák visí na vlásku. Tak pořád mlaská, chudinka, a děsí nás. Mít štěňátko mi připadá skoro úplně stejné, jako mít miminko. Člověk jí miluje, obskakuje a pořád pozoruje, co jí je nebo není, protože to neumí říct sama. No ano, s miminkem člověk nechodí ven na dlouhé procházky, miminko nežere vizovické pečivo ze stromečku, miminko neleze po ránu do postele s výrazem "Umazlíme se k smrti!"... ale jinak je to skoro stejné :)

A co kočičky? Mátka miluje Hakouška. Když přijde zvenku, honem ho běží přivítat a olízat, a on trpně drží, když ho ten obrovský mokrý jazyk celého zahaluje, pak si před Mátkou lehne na záda a prý "pojď si hrát"... jenže Mátka si hraje jinak. Žene ho přes celý dvůr, on zdrhá, pak se zachrání vyšplháním na hromadu tvárnic, a Mátka mu dá "babu" a běží zpět. V půlce se zastaví a kouká - proč mě nehoní? :D

Má hrozně ráda lidi. Nevnucuje se, ale je šťastná, když ji někdo vezme na klín - to se pak "směje" na celé kolo.
Co se kamarádění s ostatními psy týká, je Mátka přátelská, ale opatrná, a nijak vlezlá. Potřebuje nějaký čas, aby se skamarádila. U plotu se vždycky zastaví a kouká, kouká, jak se může pes za ním zbláznit. Protože je ale hodně opatrná, začali jsme navštěvovat psí (i lidské) kamarády, aby si zvykla a my si užili pokec s lidmi, kteří mají tu novou "barzojí" chorobu déle, než my.

A kdo by odolal? :)

Pergola

Když jsme rekonstruovali domeček, při překládce střechy jsme nechali krokve protáhnout do pergoly. Představovali jsme si, jak na ní budeme sedávat, obědvat, odpočívat... ale více než rok byla jen skladištěm nepořádku.
Postupně jsme sice cihly, pytle s cementem a podobné lahůdky stěhovali do stodoly, ale do útulné odpočinkové prostory měla pergola pořád hodně daleko. Hlavní nepříjemností byl jemný prach, který dráždil oči i nos a pořád se zanášel do obyváku.

Když jsme si přivezli Mátku, neomylně si vybrala pro venkovní ležérní lenošení to nejprašnější, nejhnusnější místo přímo uprostřed. A za pár dní už měla oči jako králík.
To byla poslední kapka. V sobotu dalšího týdne Peťa nakoupil prkna, ze zahrady jsme spolu natahali staré trámy z krokví stodoly, a během dvou weekendů vznikla krásná prkenná podlaha jak z westerových filmů.
Mátka ji přímo miluje. Má na ní deku, kde ráda spí, když si chce od nás odpočinout nebo se zchladit venku na čerstvém vzduchu, a nebo sedí na okraji a veledůležitě vyhlíží do krajiny.
Jak se vám líbí? :)

Kalná Hať prosincová

Na Vysočině mají smysl pro řád. V prosinci mrzne a sněží, tím jen tak někdo chlubit nemůže. Zmrzlé bahno křupe pod nohama, mráz příjemně štípe do tváří a špínu podzimu pokrývá slabá vrstvička sněhu.
Vyrazila jsem tam na předvánoční návštěvu Oskyho a taky Helči a Toma, jeho laskavých ošetřovatelů a mých dobrých kamarádů. U motorestu v Lokti, kde mě vyklopil autobus, jako obvykle fičel vítr a chumelilo, ale brzy dorazila Helča v Nivě. Hned mě zahrnula výčtem jejích "schopností" - nebliká, nestírá, nejde zařadit dvojka a pětka... Pro jízdu po dálnici jako stvořená! Naštěstí jsme těch 10 kilometrů zvládli v pohodě, pod kopcem na Hati přepli "na želvu" (vysvětlí mi někdo, co to znamená? :D) a za chvíli už jsme seděli u čaje.
Tom si chvíli povídal, pak se převlékl do slušného oblečení a vyrazil do hospody, která je tady na vsi jediným kulturním střediskem. Zní to možná legračně, ale je to pravda - vrací se z ní poměrně střízlivý, zato se spoustou nových historek.
Dorazil kolem půlnoci, ještě jsme nespaly, a omráčil nás tím, že přivezl zajíce.
Dotyčný zajíc prý ležel ve sněhu u silnice a mlátil sebou k křečích. Tomáš soucitně vystoupil, usoudil, že zajíci, který se marně pokoušel utéci, už není pomoci, a dorazil ho.
Ušák byl zavěšen na žebříku a Tomáš ho stáhl, zatímco Helča nás informovala o všech potenciálních králičích chorobách, jak se projevují na člověku a za jak dlouho se na ně umře. Bylo dost pozdě v noci, ale živě si pamatuji tularémii. Tu bych vážně mít nechtěla - držela jsem si od velikého ušáka odstup :-D
Zato Helča se do něj pustila se zápalem zoologa a ohledně pečlivosti průzkumu jeho vnitřností by se s ní mohli měřit možná tak babylonští věštci budoucnosti.
Z králičích střev vyvěštila, že měl zůžení střeva "jako ta žirafa ze ZOO" a že mu něco narazilo do nohy, kde měl krevní podlitiny.
Jestli se ti dva nakonec odváží zajíce sníst, to nevím, rozhodli se celou věc konzultovat se známým myslivcem, ale Kocour obchází kolem a tajně doufá, že bude králík prohlášen za nejedlého.
Mimochodem, při kuchání jsem pořídila DOST DRSNÉ záběry, ale ty se sem neodvážím vložit. Na jednom ukazuje Tomáš králičí srdce jako aztécký kněz... Bylo vážně obrovské...

Popojedem... ;-)

Druhý den bylo pořád krásně. Pod mrakem, ale jen lehce pod nulou, sníh neroztál a všechno bylo idylické. Vyrazili jsme na vyjížďku, která se moc povedla, koně byli hodní, Oskárek nevyhazoval a jak už jsou to takové herky prolezlé, :) po příjezdu jsme musely komicky konstatovat: "Bylo to super, všechno v pořádku, Oskar nekašlal, Cigura nekřupal." Oskárkův kašel se opravdu dost zlepšil, je vidět, že bylinky, co smrděly jako koření na čínu, zabraly. Nicméně pořád víc věřím těm voňavým od Fytovetu.

Nakonec jsem ještě opečovali a obešli zbylou zvířenu a já si vyposlechla, co je nového. Nedonošené kuře pořád žije, bílá králice ignoruje šedobílého králíka, čímž riskuje krk, zatímco druhá, zajícová, se tajně modlí, aby si ji koupil soused za 300,- místo své plesnivé.
Pejskové jsou huňatí a spokojení, zebřičky jsou naprosto stejné jako vždycky, s tím svým legračním švitořením, nový Kocour, který se přistěhoval s prvním sněhem, je velký mazel a rád se vozí na rameni.
Mekta s Bektou byly na námluvách u kozla, před 3-mi týdny, takže teď všichni doufají, že za 5 měsíců budou kůzlátka.
A ve slepičárně je od podzima kohout, moc pěkný, zlatavý.
Včely, co mě v létě pokousaly, spí.
A vy spěte taky. Dobrou noc.

Novinky z Mátového kopce

Tak už máme Mátku dva týdny. Připadá nám, že s námi bydlí přinejmenším několik měsíců a naprosto si nás omotala kolem tlapky.
Co je nového?
Naše "malá" roste jako z vody! Když jsme ji přivezli, prolezla Štěpánkovi pod rozkročenýma nohama, a to už teď nejde ani náhodou. Tak, jak se vytahuje do výšky i do délky, také její štěněcí hlavička získává elegantní chrtí linie.
Dlouho to vypadalo, že si snad Mátka nechá mléčné zoubky, byla poslední z vrhu, kdo je měl pořád v puse, ale pak se do toho pustila a během tří dnů jsou venku asi čtyři řezáky, na jejichž místě se schovávají nové, dospělácké. Tak jsou se Štěpánkem kolozubí oba.

Velice se zlepšujeme v chození na vodítku. Z fáze "jdeme, kam chce Mátka", jsme se posunuli do fáze "když máme dost času, vždycky se nakonec dohodneme. Venku na louce a v polích ale běháme na volno a hrozně nás to baví. Já jdu rovně a Mátka kolem krouží jako satelit. Někdy se rozběhnu a ona mě pronásleduje, ale když už mě skoro má, prudce zatočí a zapíchne se (doslova) nosem do trávy jako špatně odpálená rachejtle. Pak leží a směje se mi, že mě vypekla.
Bažanty a zajíce zatím naštěstí nehoní, je to pes spíš čuchací, ale je mi jasné, že to teprve přijde.
Když potkáme jiného psa, hrozně ráda by se Mátka kamarádila, jen máme smůlu - buď je pes hravý, ale gigantický (leonberger Dag od sousedů), nebo je hravý, ale pometlo takové, že to Mátku děsí (ohařka z domku na Vinicích) nebo je pes postarší, klidný a vyrovnaný a štěněcí poskakování, byť v decentním Mátčině podání, ho nevzrušuje (sousedovic Pegginka). Také jsme potkali jednu bernadýnku u Tesca, ale ta byla odvlečena pánečky.
Dříve se Mátka toho šíleného štěkotu ostatních psů bála, ale teď se už otrkala a s klidem projde i pověstnou "psí" uličkou, kde za každými vraty řve jeden pološílený vlkodlak.

Také jsme se začali učit, a jde nám to skvěle. Co znamená "sedni" pochopila Mátka na druhý pokus, hlavně, když výhrou v soutěži je kousek něčeho dobrého. Zuby ukazuje jen proti zvláštnímu potvrzení, tedy, ukazuje, ale není z toho nadšená, kdo by také byl. Hodně legrace si užijeme při hraní si "na výstavu" - já začátečník, ona začátečník... :-D Ale skvěle snáší kapání kapiček do oka.
Taky nám dělá velkou radost u veterináře, nebojí se ho a klidně nakráčí do ordinace s výrazem: "Ano, jsem to já, zase ten úžasný barzoj." A my jsme nadšení, že se panu doktorovi líbí!

A co je nového doma? Začali jsme budovat prkennou podlahu na pergole. Je to trochu šílenost, takhle na zimu, ale na druhou stranu pár let vydrží a bude zase o starost míň, ta prašná a špinavá prostora už nám byla trnem v oku dlouho.

PS: A co kočičky? Na Mátku si skvěle zvykly, ona je má moc ráda a chodí za nimi s vrtícím ocáskem. Sice si neleží v náručí, ale klidně se rozvalí břichem vzhůru půl metru od sebe.

Fight club

Viděli jste výborný film Fight club? My ho máme doma už druhým rokem...

Pravidla Klubu rváčů

1. Nikdy nemluvte o Klubu Rváčů.

2. Nikdy nemluvte o Klubu Rváčů.

3. Když někdo zařve "dost" nebo omdlí, boj končí.

4. Bojuje jenom jeden na jednoho.

5. Koná se vždy jen jeden zápas.

6. Žádné košile, žádné boty.

7. Boj trvá, dokud je zapotřebí.

8. Pokud jste v Klubu rváčů poprvé, musíte BOJOVAT !

Účinkující (in order of apearance): Haku, Haku&Mia, Haku&Taši, Haku&Taši, Taši, Mia&Haku, Mia&Haku, Haku&Mia, Taši, Haku.

:) Při pořizování těchto záběrů nebyla zraněna žádná kočka. :)