Stuhy.
Provazy.
Copánky.
Nezáleží na tom, jak dlouho nebo jak moc brečíš. Záleží jenom na tom, že se znovu vynoříš.
Nezáleží na tom, jak rychle jdeš, záleží jen na tom, jestli jsi pořád na cestě.
Vypravěčka. Příběhové já, žijící v souběžném světě pohledů, příběhů, obrazů. Žije kousky mozaiky, které mají být vytaženy z víru hvězd a chuchvalců hvězdného prachu, kousky příběhů, které musí být vyprávěny. Které si přejí být vyprávěny. V její hlavě je místo jen na určité jejich množství. Příběhy se vtiskují do očí jako sekvence z filmu. Objevují se v paměti jako dávno zapomenuté vzpomínky. Vnucují se na jazyk jako nezapomenutelná slova, jako ohrané písničky, které nejde přestat zpívat.
Příběhy se odvíjejí jako stuhy. Dlouhé provazy, copy zapletené travou, papírové pásky, telegramy...
Příběhy vlají ve větru.
A na druhé straně nesedí někdo u počítače, nad listem papíru, nad rozevřeným odřeným školním sešitem, aby je zapsal.
Příběhy blednou.
Nezáleží na tom, jestli jsi pořád na cestě, protože i když jdeš a opravdu se snažíš, snažíš nezastavit, některé cesty nepokračují. Ruka, kterou držíš, vyklouzne, nedokážeš ji udržet jako ve filmu, zmizí a zanechá slepé místo. Vyražený zub.
Příběhové já se zapotácí a padne.
Cesta je pořád stejná. Příběhy stále vlají ve větru. Pero čeká na omočení, inkoust čeká na pero, papír čeká na inkoust.
Příběhy blednou a ty je nezadržíš.
