Babička

Měla jsem babičku na vesnici.
Jezdili jsme tam tak často, že to byl můj druhý domov. Babička neměla psa, ale měla kočky a koťata, která jsme neustále tahali, měla slepice, se kterými jsme si hráli, když koťata odrostla a odešla z domu, byla tam veliká zahrada a kolem pole a lesy...
Babička už nežije. Všechno se změnilo a já jsem ten dům nenavštívila už mnoho let. Táhne mě to tam, a přesto se tomu bráním, protože vím, že až tam přijedu, uvidím, jak moc je vše pryč a jak moc je vše jiné.
Ale přeci jen... nedávno jsem načala poslední sklenici kopru, který babička zavařovala. Její koprovka byla to nejlepší jídlo na světě a každý, kdo ji má rád, může potvrdit, že jsem se ji od ní naučila dobře!

Takže otevírám kopr a přemýšlím, že si musím dovézt její kuchařku (tu tlustou bichli rozpadajících se papírů, strčenou v kuchyňském stole - je tam pořád?) a vyzkoumat, jak se kopr zavařuje. A zasít na jaře kopr a vypěstovat ho tady u nás, na naší zahradě.
A říkám občas slova, která babička říkala...
"Ty jsi jak z Prahy."

No jistě, já jsem přece taky z vesnice a i když zatím nemám na dvoře slepice, už zavařuju špendlíky a vařím povidla a ...
...a v tom přežívá ten, koho jsme milovali, ne? V těch slovech a věcech, které opakujeme, aby nezmizel nadobro.