Ráno jsme vyrazili do nitra městečka Leba. Hned za můstkem nás okouzlil rybí trh s čerstvými platýzy a jinými potvorami. Jak stálo na stánku, od osmi se tu prodávaly ryby čerstvě nalovené. Pár mořem ošlehaných chlapíků smotávalo veliké mokré sítě a u váhy postávalo několik lidí, co budou mít ten den na stole k obědu flekaté placaté potvory přímo ze žlutých a oranžových umělohmotných přepravek.Vzduch voněl rybinou a sluníčko začínalo připalovat. Kolem už se valily davy turistů, město dýchalo, hrálo, smálo se a kecalo zmrzlinu po chodníku.
Hned vedle nás zaujala paní, která v opravdické vojenské kuchyni vařila hrachovou polévku a na grilu pekla šašliky... ale jak dobré! Ono už vlastně tak moc ráno nebylo, my jsme spáči, a tak jsme to pojali jako takový raný oběd a ochutnali oboje. P
aní byla tlustá a dobrosrdečná, maminovsky nám vnutila chleba a ubrousek a laskavě vysvětlila, co je to vlastně za šelmostroj, který tam dýmá dírou ve třeše. Nakonec zanořila naběračku do jeho útrob a dala nám zcela zdarma ochutnat tu skvělou vojenskou hrachovku. Dýchla na nás atmosféra starých dob a já jsem vzpomínala na ruské knížky, kde šašlik figuroval jako národní jídlo. Prý se o něj Rusové s Poláky dodnes hádají.
S táckem plným grilovaného masa jsme prošli po ulici, kterou jsme v noci předtím přijeli, a zatočili doleva, k přístavu. To městečko se mi zafixovalo hlavně jako místo dlouhých promenád podle upravených kanálů. Na nábřeží jednoho takového kanálu jsme si dali vafle a zmrzlinu. Pak jsme se ještě naobědvali - jak jinak, smažené ryby, v hezké dřevěné hospodě a vyrazili dál. Dovolená se nám pomalu chýlila ke konci.
Jeli jsme krajinou, zase trochu pošmournou, a koukali na cihlové kostely a malebně zaplivané vesničky. Jako předchozí dny, neměli jsme úplně jasno v tom, kde se uchytíme. Mířili jsme ale co nejvíc na západ, chtěli jsme vidět ten zvláštní poloostrov nad trojměstím Gdynia-Sopot-Gdaňsk. Snad jsme mu přikládali větší zajímavost, než měl. Měli jsme radši zůstat v maličké Karwii, vesničce pro turisty, ale s huňatým borovým lesem a polodivokou pláží, nebo v Jastrzebie Gore, kde jsme jen doplnili naposledy zásoby (a koupili si výborné zázvorové pivo). Nás ale hnala zvědavost, a tak jsme se nikde dlouho nedrželi. Podařilo se mi Péťu vytáhnout jenom k dalším třem majákům - ty jsme museli přece vidět!
Až docela pozdě večer jsme konečně dorazili k té slavné kose, úzkému pruhu země stáčejícímu se nad Gdaňskou zátokou, na jehož čumáku leží městečko Hel. Pruh pevniny je opravdu tak úzký, že místy by člověk mohl vidět moře z obou stran, nebýt borového lesa lemujícího silnici a s ní souběžnou železnici. Brzy jsme se dostali do kolony aut - v obou směrech. Tohle místo nemá ani zpoloviny tolik půvabu jako pláže o pár desítek kilometrů na západ, ale je oblíbený místem výletů a dovolených. Kemp vedle kempu a spousta, spousta aut. Dojeli jsme asi do poloviny, když nám povolily nervy a vměstnali jsme svůj stan na malý plácek v jednom velmi obsazeném. Moře tu bylo špinavé a bez vln, takže jsme přešli silnici a podívali se na druhou stranu kosy, ale nebylo to o moc lepší. Byli jsme skoro zklamaní, že jsme nezůstali v Karwii nebo někde dřív.Celkový nedobrý dojem dovršila parta puberťáků, kteří dlouho do noci řvali, pouštěl i hudbu a chlastali hned vedle nás. Péťa se s nimi pokusit dohodnout, ale získal jen pozvání k pařbě. Tak jsme neklidně usnuli. Bylo pošmourno a naše nálada byla stejná.
Další den jsme se vraceli stejnou cestou.Ve Vladislavovu jsme si pořádně prohlédli podivný čtyřhranný maják, který se nakonec ukázal být jen jakousi městskou věží s galerií a v dešti poobědvali poslední rybu naší dovolené, tentokrát pečenou v alobalu, ve stánku u parkoviště, na místě neutěšeném a s protivnou obsluhou.
Před námi byl už jenom Gdaňsk a pak, někdy v noci, možná Malbork. Především ale před námi byla úmorná cesta po ucpaných a mizerných polských silnicích.Tu jsme se vlekli ve šňůře za semafory, tu jsme stáli v zácpě kvůli filmařům, tam jsme stáli ... prostě jen tak. Bylo už pozdní odpoledne, nepříznivé našemu foťáku, který už několik dní stejně vzdoroval, když jsme se konečně vymotali z nájezdů, bočních silnic a tahů kdovíkam do centra toho slavného historického města.
Gdaňsk nám to všechno vynahradil! O něm se dá mluvit jenom v superlativech. Nebylo by správné srovnávat ho s Prahou, protože je menší a úplně jiný, ale má kouzelnou atmosféru.Zaparkovali jsme na malé neplacené parkovišťátku mezi paneláky. Hned ze začátku jsme měli adrenalinový zážitek.
Po chodníku proti nám se - doslova - kutálel starší pán. Nejdřív se nm zdálo, že je opilý. Pokoušel se vstát, ale pokaždé spadl a převalil se na bok nebo dokonce na záda. Když jsme ale došli k němu, zjistili jsme, že z něj není cítit alkohol, že je slušně oblečený a že má krvácející ránu na hlavě. Nechala jsem s ním Péťu a honem běžela k nejbližšímu domu, kde byla nějaké instituce. Pán uvnitř naštěstí rozuměl anglicky a velice racionálně hned zavolal záchranku.
Jak to dopadlo, nevíme, ale doufáme, že dobře.My jsme pokračovali do města. Prošli jsme pár historickými ulicemi a ocitli se na hlavním náměstí. Jeho dominantou je vedle radnice socha... Poseidona? Nejsem si jistá a náš vzdorovitý foťák ji odmítnul zachytit. Chvíli jsme váhali, zda si nekoupit v jednom z mnoha malířských "stánků" pérov
ku Gdaňsku, ale nakonec nás odradila cena. My se vydali směrem k řece a krásnému historickému nábřeží. Vzduchem se nesl zvuk flétny. Šli jsme po hlase a našli dívenku a jejího otce? učitele? hrající na schodech klasiku. Obrázek až skoro dojemný.O kus dál se tyčila prapodivná stavba. Zjistili jsme, že je to starý jeřáb na nakládání lodí. Zblízka byla za sítí vidět ozubená kola a řetězy.
Pak jsme krásnou gotickou branou znovu prošli do vnitřního města a našli obrovitý cihlový chrám. Škoda jen, že nebylo možné vměstnat ho do jednoho záběru. Bělostná sklípková klenba a kovaným lustrem byla také poslední fotkou vůbec, kterou jsme v tomto slavném polském přístavu udělali.Když jsme opouštěli Gdaňsk, slunce už svítilo šikmo do fasád cihlových domů a ty zářily jako pozlacené. Litovali jsme, že odjíždíme...
A co ten slavný obrovský přístav? Musím ho vidět!Motali jsme se zase po vedlejší silničkách a nakonec jsme opravdu objevili jakási mola a obrovské lodě v dálce. Nebyl to sice TEN přístav, který jsem hledala, ale měl hlídače, kterému jsem jen hrozně těžko vysvětlovala, že můj foťák neudělal ani jednu fotku a že mu opravdu nemůžu předvést, že tam není, protože je úplně vybitý :D
Pak už jsme jen jeli a jeli a usínali a střídali se při řízení, až jsme našli město s cedulkou Malbork a hrad.... při jehož spatření jsme zůstali mlčky sedět s otevřenými pusami. Největší nádherně nasvětlená cihlová potvora se spoustou věží a věžiček, jakou jsem kdy viděla. Procházkou okolo Malborku, starého křižáckého hradu, jsme se loučili s Polskem. Byla voňavá noc, ve vodním příkopu kvákaly žády a zpoza cihlových zdí zněla hudba.
A to byl konec naší první velké cesty po Polsku.
