Konečně jsem se dostala k dopsání svého bratislavského vyprávění. Bylo by škoda skončit v polovině, když na nás tou dobou ještě spousta krásných míst teprve čekala.Když jsme prošli branou v opevnění a vystoupali po kamenných schodech, otevřel se před námi zhruba tento pohled. Veliká stodola a věžičky v rohu. Veliká, monumentální... impozantní... čím déle se na Bratislavský hrad člověk dívá, tím víc se mu líbí.
Prošli jsme se okolo parkem obrovských starých stromů a město leželo pod námi jako na dlani.
Z druhé strany se dokonce nějaký architekt pokusil strohost hradu ozvláštnit a zdálo se nám, že se mu to celkem povedlo. Cestičky vzhůru ale byly uzavřené, zřejmě vzhledem k ročnímu období, takže jsme jen došli na konec jedné části mohutné zdi - a zase zpátky. V křoví jsme pak potkali malou spící kočku, zvláštní kontrast k "mužsky" strohým, drsným vysokým stěnám hradu.
Ve vzduchu i na chodnících se leskla voda, když jsme trochu unavení zamířili dolů po jiné z cest. Naštěstí je Bratislava tak malinká, že se v ní nedá zabloudit. Kolem prominentních domků a bytů v podkroví, tisknoucích se ke svahu, jsme scházeli do podhradí. V paměti se mi uložil obrázek podkrovního bytu, jehož chodba ústila balkonovými dveřmi do svahu. Uvnitř byl vidět na holé bílé zdi obrovský vyřezávaný krucifix. Jakýsi pán tudy vyšel ven, podezřívavě si nás prohlížel a vyklepával pytlík od vysavače.
O kus dál jsme narazili na čajovnu. Protože nás dojmy unavily, počkali jsme asi 20 minut, než otevřeli, a zalezli si do příjemného kouta s čajem a časopisy. Dokonce jsme na střídačku chvíli spali - asi za dvě hodiny jsme každopádně odpočatí vyrazili na další průzkumy.
Prvořadým naším cílem bylo najít nocleh, dříve než se setmí. Už při cestě na hrad jsem si všimla roztomilé stylové kavárny a restaurace spojené s hotelem Chez David. Peťa nějak na židovskou kulturu neměl náladu, ale když jsme se tudy pak vraceli, zkusmo jsme se poptali po ceně ubytování a zjistili, že je velmi přátelská. Byla jsem moc šťastná, že jsme tam zakotvili. Nikdy jsem totiž nespala v opravdickém hotelu :)
Všechno tam bylo luxusní, čisté a stylové. Prostě paráda. Na stěnách našeho pokoje visely kafkovské grafiky s Brouky. Velmi naturalistické!
Už se stmívalo, když jsme se odlehčení o batůžek, osprchovaní a v dobré náladě vydali objevovat noční město. Foťák se snažil s námi držet krok, ale šlo mu to velmi ztuha. Nakonec ho prokleli tihle dva skřeti a přestal fotit vůbec.
Na začátku jsme sice asi třikrát prošli nějakou nákupní čtvrtí a vyšli na úplně stejném místě - u pošty - ale pak jsme se chytili a zanořili tím správným směrem. Kdyby chtěl člověk zapadnout někam do irského, rockového, erotického, tanečního... a nebo jakéhokoliv jiného klubu, měl možnost. Noční Bratislava prostě žije!
My jenom chodili kolem, prohlíželi si krásně nasvícené domy, poslouchali pouliční zpěváky a čichali vůni ze steak-housů. Nakonec jsme se vrátili kolem prastaré sgrafitové hospody, která vypadala tak zaplivaně a stylově, že jsem čekala, kdy z ní vyleze zbrojnoš s drátěnou košilí plandající přes pivní pupek a dá nám přes držku.
To se ale nestalo a my jsme ve zdraví došli do Chez David, kde jsme si dali stylovou a neskutečně výtečnou večeři v restauraci tak nóbl, že jsme měli každý svého čísníka.
Druhý den jsme se rozloučili s milým hotýlkem a milou recepční. Čekalo nás mnoho hodin do odletu letadla a měli jsme pocit, že jsme už všechno viděli - přeci jen je centrum opravdu malé, ve srovnání třeba s Prahou - ale nebyla to naštěstí pravda.
Tentokrát jsme zamířili k Dunaji. Dost mě překvapil, že nebyl až tak široký, jak jsem čekala.
Poblíž nábřeží jsme našli další krásné náměstí, "korunované" na horním konci Národním divadlem ( na obrázku vpravo). Před ním byly velmi pěkně "zasklené" a upravené vykopávky jakési staré brány a součásti opevnění starého města a náměstí mělo takový "vídeňský šmrnc". Opravdu bylo velice znát, že Bratislava se snaží být městem pro lidi - se zajímavými zákoutími, malými koncertními pódii, vtipně a neotřele řešenými kašnami, sochami a lávkami.
Nedaleko odtud jsme pak našli Národní muzeum. Protože bylo pořád dopoledne a času spousta před námi, rozhodli jsem se, že ho navštívíme.
A bylo na co se dívat. Nejprve jsme prošli historickou expozicí (nafotila jsem tak nádherné drátkované džbány),
další byla expozice šutrologická, dělaná tradičním způsobem "kámen - cedulka", ale plná nádherných minerálů a nerostů,
takže jsme ji procházeli pěkně dlouho a neodolala jsem, abych nevyfotila překrásné karneony, acháty a jiné "křemenoidy", které se mi tolik líbí. V přírodovědné části byly spousty zkamenělin, vycpaný chlupatý ryšavý mamut a strašná hromada dalších vycpaných obyvatel Slovenska. To Péťa špatně snášel a honem utekl dál, do výstavy o Biodiverzitě. Ta byla udělaná nádherným, moderním způsobem. Škoda, že jsme si ji nemohli pořádně užít, protože jsme byli už trochu unavení koukáním na cedule a do vitrín, jak to tak při dlouhém pobytu v muzeu bývá.
Naprostým vrcholem ovšem byla výstava o Nikola Teslovi, objeviteli střídavého proudu a vynálezci formátem srovnatelým snad jen s Járou Cimrmanem.
Nakonec jsme ještě jako třešničku na dortu prošli alternativní expozicí na téma Nebezpečí, kde jsme si mohli vyzkoušet, jak velká pravděpodobnost je, že najdeme jednu červenou kuličku mezi miliony bílých (jako pravděpodobnost třeba toho, že nám na ulici spadne květináč na hlavu), zkusit si zadat na tabuli, co vše děláme při odchodu z domu - projít dveřmi - a zkontrolovat, na co si jsme schopni vzpomenou, že jsme udělali a podobně... Já jsem se tam dobře pobavila, Péťovi už se po Teslovi do hlavy nic jiného nevešlo.
Vyšli jsme ven kolem oběda a zbýval nám poslední pevný bod programu, nalézt Sushi bar a vyzkoušet poprvé v životě sushi.
Díky informacím od Yenn jsme ho našli snadno, uvnitř to bylo stylové a moc hezké. Zdálo se, že tam na oběd chodí celkem dost lidí. Dali jsme si velký tác, kde bylo možno ochutnat od každého kousek, a nacpali se syrovými rybami a rýží.
Moc nám to chutnalo, hlavně Péťovi, který má rád jemné chutě a zeleninu. Mě pořád chyběla nejaká omáčka, do které rýži namáčeli všichni kolem. Až úplně na konci jsem si všimla, že stojí celou dobu na stole. :)
Zbývaly nám už jen asi dvě hodiny, než vyrazíme na letiště. Prošli jsme se s plnými bříšky pomalu celým centrem města, které nám za ty dva dny stačilo přirůst k srdci, podívali se znovu na uličky, které jsem už dobře znali, znovu se zasmáli tomu, na jak nečekaných místech ústí a jak jsou navzájem propletené, a nakonec si dali ještě poslední slaďoučkou čokoládu v čokoládovně na náměstí.
Neviděli jsme toho přeci jen spoustu. Neviděli jsme nejužší dům v Bratislavě, nekoupili jsme si dřevěnou vyřezávanou misku ani vyšívanou košili, nepodívali jsme se na římské vykopávky jen kousek od města, na dostihovou dráhu Petržalka, na Slovnaft zblízka... Nepluli jsme lodí po Dunaji na Děvín a zpět.
Na to všechno už ale nebyl čas, protože jsme museli na malinké letiště, do malinké odbavovací haly, do malinkého letadla a vzhůru s pilotem, který motor tůroval jako závodní Porsche a zatáčky ve vzduchu řezal tak, že jsem se držela sedadla.
Země byla krásná, černá, pokrytá pavučinkami osvětlených silnic a měst. Pořád jsme hledali Prahu - tamta skvrna nebo tamta? A pak se najednou obzor rozzářil a naše hlavní město nás vítalo jako obrovská světélkující velryba.
Bylo to krásné.
Ať žijí levné letenky.
)
